Říkali jim zdrobněle Olinky. První byla manželkou občas zavřeného, občas svobodného a občas také mimo domov pobývajícího Václava Havla, druhá ženou filmového kritika a básníka Andreje Stankoviče. I on po listopadu devětaosmdesátého roku skončil na Hradě. Stal se Havlovým knihovníkem. A také on zemřel poměrně záhy – v červenci roku 2001, v jedenašedesáti letech.
S manželkou bydleli v pražské Melantrichově ulici a právě tady, v separátní přízemní místnosti, vznikla na počátku osmdesátých let Svépomocná lidová knihovna pojmenovaná kvůli nedostatku světla Hrobka. Ta se měla záhy stát ryze ženskou a vpravdě nepolitickou oázou uprostřed českého disentu.
POHNUTÉ OSUDY: Žena do nepohody, která nechtěla být na očích. Olgu Havlovou udolala rakovina |
„Sešly jsme se u jednoho stolu se socioložkou Jarmilkou Bělíkovou, slaměnou vdovou Olgou Havlovou, Václav byl zrovna ve vězení, Olinkou Stankovičovou a Vlastou Třešňákem. Záhy přišla řeč na oblíbenou četbu a na knihu o zlověstném doktorovi Fu Manchu, kterou jsme shodou okolností skoro všichni četli. A najednou vyšlo najevo, že jsme všichni milovali a tajně pořád milujeme detektivky, dívčí romány z Červené knihovny, bláznivé horory, kovbojky a vůbec knihy, které se nenosí do slušné společnosti,“ vzpomíná zakládající členka
Hrobky Petruška Šustrová. „Tehdy jsme se rozhodli, že budeme takové knihy opisovat a šířit, neboť si čtenáře rychle najdou.“
Jenže činnost „brakové knihovny“ se zdaleka neomezovala na šíření věhlasu pokleslé literatury. „Společné maškarní Silvestry v bytech pražských členů mívaly jednotný ráz – třeba Praha magická nebo Milionářský večírek. Konaly se při nich se železnou pravidelností živé obrazy. Tedy žánr odsunutý stranou podobně jako braková literatura.
  |
Druhým vrcholem roku pak byly narozeniny ́statkářky ́ Olgy, které se slavily rok co rok 11. července nebo během nejbližšího víkendu na Hrádečku. I ty byly v tematických převlecích, třeba Halali – Poslední léč, Zabijačka nebo Dožínky,“ popisuje Petruška Šustrová.
Jediná její kniha
Na pozadí Hrobky se odvíjel i osud Pracháčka – jediného, ale o to kouzelnějšího literárního díla, které Olga Stankovičová, vlastním povolání knihovnice, ve svém životě napsala. Imaginativní pohádka o panáčkovi, kterého stvořil vítr z prachových zrnek, vznikla už začátkem sedmdesátých let. Ale teprve teď ji Olga Stankovičová dala konečnou podobu.
A musela utéct spousta dalších let, než se knížka dostala na pulty knihkupectví. V osmdesátých letech to nešlo, po listopadu nezbýval na vydání dostatek energie ani času. Až nyní pohádku O Pracháčkovi s podtitulem Putování se zlatou žábou vydává nakladatelství Pejdlova Rosička.
Je to pohádka pro děti odvážné a odhodlané, které se nezaleknou velké zlé krysy, šestiokého kotěte nebo dvouhlavého prince. Její děj běží v bezmála akčním tempu a hrdinové tu nejsou úplně černí nebo bílí. Naopak, mají své slabosti a bázně, jako skuteční lidé.
Na trhu se objevila v krásném a velkorysém vydání s ilustracemi Jakuba Kouřila (1987), jednoho z nejtalentovanějších kreslířů nastupující generace. Jakub Kouřil studoval na Katedře animované tvorby FAMU a v roce 2013 se stal s filmem M.O. finalistou studentských Oscarů. Je také dvojnásobným držitelem Ceny Magnesia pro nejlepší studentský film, jež se uděluje v rámci Českých lvů.
Olga Stankovičová by měla z téhle knížky určitě radost.
