Vydařený záznam Janáčkovy Věci Makropulos i hysterický hamburský Don Giovanni

Zatímco při přenosech z Metropolitní opery do kin je možnost porovnat záznam s reálnou divadelní podobou pro většinu diváků nedostupná, v případě brněnské Makropulos byla taková příležitost schůdnější.

David Radok se svými výtvarníky - Zuzanou Ježkovou (scéna a kostýmy), Ondřejem Nekvasilem (scéna) a Petrem Kozumplíkem (světelný design) - respektoval Čapkem i Janáčkem zcela přesně časově i místně lokalizovaný děj do Prahy roku 1922. Inscenace byla vypracovaná do nejmenších detailů nejen po výtvarné stránce, ale i v hereckých akcích, takže televizní záznam měl dostatek příležitostí pro střihy, které nebyly samoúčelné, ale korespondovaly s útržkovitostí Janáčkova kompozičního stylu, aniž by byl oslaben Janáčkem zamýšlený výsledný tvar díla.

Rozsáhlá ponurá advokátní kancelář s vysokými stěnami a výhledem na siluety pražských věží skrze velká okna v pozadí je na scéně až hyperrealisticky do posledního detailu vybavena řadou kancelářských stolů a židlí, telefony, psacími stoly, lampičkami, děrovačkami, těžítky, vysoušeči inkoustu, registraturami se spisy a knihami... V působivém nasvícení evokuje staré nahnědlé fotografie. Solicitátor Vítek v klotových rukávech přičinlivě pracuje, zatímco ostatní v pozadí u svých stolů konzumují oběd – je přece „jedna hodina“ a velmi pravděpodobně „starý už nepřijde“. Tu vzorně uspořádanou kancelář začnou Poklízečka, Strojník i kulisáci s koncem prvního jednání před zraky diváků rozebírat na jednotlivé bloky, svět prvorepublikových jistot se postupně rozpadá a odkrývá se jeho odvrácená tvář v podobě divadelního zákulisí a posléze ložnice Emilie Marty.

Z divadelní premiéry se dalo dovodit, že Radok svůj výklad příběhu nahlíží především očima Emilie Marty, tři sta třicet sedm let staré ženy mnoha identit, která s jizvami na těle i duši je už znavena koloběhem slávy, lásek, dětí a deziluze – přesto ale nemá sílu se tohoto prodlouženého života vzdát - a když se blíží doba „expirace“ receptu nesmrtelnosti, vydá se Prahy, aby získala dalších 300 let.

V takovém konceptu přestalo být v divadle důležité, že švédská sopranistka Gitta-Maria Sjöberg postrádá charisma oslnivé divy, která své okolí dráždí k bezmeznému obdivu (který občas skočí stejně silnou nenávistí a snahou ji zabít). Jenže televizní záznam s mnoha detaily na titulní postavu příliš zdůraznil, že tato sopranistka ani svým zjevem ani zpěvem nedokáže přesvědčit, že disponuje kouzlem, kterému podléhají všichni kolem ní. A nepomůže, když kamera explicitně zdůrazňuje, jak rukou šátrá v Jankových a pak Prusových kalhotách, jak jí po ňadrech chtivě sahají Albert Gregor i Hauk Šendorf, a Prus po noci s Emilií sedí na posteli nahý. Nejsilnější i v rámci záznamu jsou proto až závěrečné scény, kdy opilá a bez paruky je Emilie Marty najednou věrohodnou lidskou bytostí – Elinou Makropulos, která se rozhodne, že se stane normálním smrtelníkem, jakkoli v recepis na nesmrtelnost už opět má.

Leoš Janáček: Věc Makropulos. Dirigent Marko Ivanović, režie David Radok,

Zatímco v divadle detail, když Emilie Marty nechá malý složený papír s receptem na elixír spadnout na zem, zanikal, zatímco ostatní postavy s výjimkou Kristiny a Alberta nehnutě stojí, televizní záznam nezachytil reakce ostatních postav na Emiliino rozhodnutí darovat recept, ale záběr na padající obálku, který přejde do záběru na Emiliin stín, z přízemí hlediště v divadle nezahlédnutelný, dodal závěru na zajímavosti. Neotřelý byl i záběr na jeviště skrze dirigenta i kratičký moment, kdy jsme mohli vidět, jak naopak z jeviště vidí sólista na dirigenta.

Záznam potvrdil skvělé výkony v ostatních rolích, zejména Aleše Brisceina jako Alberta Gregora, Svatopluka Sema jako barona Prusa nebo Petra Levíčka v roli přičinlivého solicitátora Vítka. Zároveň ovšem doložil, jakou moc mají zvukaři a hudební režiséři při úpravě zvukové vyrovnanosti sólistů a orchestru, která byla na záznamu dokonalejší a pomohla také srozumitelnosti textu. Na druhou stranu záznam rozkryje každou intonační nepřesnost nebo i drobné nesoulady ve frázování. Celkově ale potvrdil kvalitu a janáčkovskou energii hudebního nastudování Marka Ivanoviće (od letošního ledna šéfdirigenta brněnské opery).

Brněnské Národní divadlo má ve Věci Makropulos inscenaci, která sice není nijak přelomová, nicméně naplňuje soudobé evropské standardy a je solidním pokusem přiblížit Janáčka dnešnímu publiku. Brněnská tvůrčí skupina České televize v porovnání s přenosy oper do kin, pravda přímými, ukázala, že i u nás záznamy oper dělat umíme. Záznam brněnské inscenace Makropulos v režii Jakuba Kořínka v tomto porovnání plně obstál a lze jen doufat, že se česká operní divadla konečně objeví i v kinech.

Hamburský Giovanni jako příliš dlouhá estráda
Závěr jubilejního 20. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka patřil proslulému hamburskému souboru Thalia Theater a jejich inscenaci Don Giovanni - poslední večírek, s podtitulem „eine Bastardkomödie“, která měla premiéru v lednu 2013. Mozartova opera na libreto Lorenza da Ponteho je v ní režisérovi Antú Romero Nunesovi a autorovi hudby Johannesovi Hofmannovi spíše jen nezávazným východiskem pro lidovou zábavnou estrádu s „písničkami“ na motivy Mozartových árií či duet v různých stylech popmusic v podání rockové kapely ve výhradně ženském složení (zpěv, klávesy, kytara, baskytara, bicí, trubky, saxofon/flétna/basklarinet) a ukřičenými mluvenými „čísly“, scénkami postav opery, zde ovšem stereotypně exaltovaně hysterických. To vše pod třemi soustřednými kruhy reflektorů, které se sice efektně vykláněly do mnoha směrů, ale jak se tento princip scénografa Floriana Löscheho vázal na režisérův výklad Giovanniho, zůstalo do konce inscenace nejasné - byl natolik všeobecný, že by se pod nimi dalo hrát cokoli.

Zatímco se první část adaptace držela prvního dějství původního libreta s hořekujícím Leporellem, svedením Donny Anny, vraždou Komtura, výčitkami Giovannim opuštěné Elvíry, odlouděním novomanželky Zerliny pod nosem jejímu novomanželovi Masettovi, Ottaviovým slibem pomsty Giovannimu za vraždu Annina otce, až po oslavu u Giovanniho - druhá část hamburské adaptace na tomto večírku také skončila – po zdlouhavé dvou a půl hodině. Vůči činoherním adaptacím oper přitom nejsem nijak negativně vymezená – zrovna na tomto festivalu mě před třemi lety nadchl Stefan Kaminski, který jako osobitou one man show pojal dokonce celou Wagnerovu monumentální tetralogii Prsten Nibelungův.

Mladý, štíhlý Don Giovanni, s odhalenou hrudí a náušnicí v uchu, tu je za sebestředného samolibého poživačníka a sexuálního loudila, který se nezdráhá naplno líbat dokonce i Leporella - a když megalomansky pozve na jeviště ženské osazenstvo hlediště v naději, že se jich dostaví stovka (pražská realita byla cca poloviční), místo slibovaných radovánek na večírku s oslavou svobody je to on, kdo se spořádaně nechá odvést Smrtí v černých dlouhých šatech, do které se „převtělil“ Komtur. Sebastianovi Zimmierovi ovšem nelze v titulní roli upřít fyzickou mrštnost (včetně figury z break dance) a vypracovanou postavu.

Don Giovanni. Poslední party. Režie Antú Romero Nunes,

Rozcuchaný Leporello v podání Mirca Kreibicha se nejprve přišourá jako „asistent“, který nekonečně dlouhých deset minut na škálách a dechových cvičeních rozezpívává tu část publika, která je ochotna na tuto hru přistoupit, blýskne se ovšem jako zapisovatel Giovanniho milenek a skončí v náručí Elvíry. Ta - v podání Cathérine Seifert - bere svou pozici mezi tisícovkou Španělek z Leporellova seznamu docela v klidu a Leporella nakonec „bere“. To Donna Anna (Maja Schöne) je vysloveně vášnivý typ a ke vzteku ji nedovádí ani tak smrt otce, jako to, že od ní Giovanni prchá. Přejemnělého Ottavia (André Szymanski) má za nudnou zálohu, zejména když ve svém „parádním“ výstupu o překot slibuje, že jí bude nosit tašky, dívat se na její fotky a koupí jí kotě, i když ví, že na toto zvířátko bude žárlit. Oproti Mozartově opeře mají v Nunesově inscenaci výrazně větší prostor Zerlina a Masetto v nekonečných tirádách hádek, ve kterých si Gabriela Maria Schmeide vysloužila potlesk publika za to, jak pohotově a místy skutečně vtipně zapojovala češtinu.

Součástí produkce byla jazz-rocková kapela ve výhradně ženském složení (zpěv, klávesy, kytara, baskytara, bicí, trubky, saxofon/flétna/basklarinet). Festival německého jazyka do Prahy pravidelně přiváží pozoruhodné inscenace, které nabízejí zajímavé a často dráždivé srovnání s naší domácí divadelní produkcí. Don Giovanni ale takový impuls nepřinesl.

Inspirace na dny příští

Simona Šaturová – Gloria.
Georg Friedrich Händel - „Oh, Had I Jubal ́S Lyre“ Z Oratoria Joshua, Hwv 64, Antonio Vivaldi - Concerto c dur pro dvě flétny, Rv 533, Johann Sebastian Bach - „Quia respexit“ z Magnificat BWV 243, Concerto z adventní kantáty Himmelkoenig, sei wilkommen BWV 182, „Schaffe können“ z kantáty Was mir behagt, ist nur diemuntre Jagd! BWV 208, Sinfonia z kantáty Ich hatte viel Bekuemmerniss BWV 21, Georg Friedrich Händel - „Gloria“ (HWV Deest), Tarquinio Merula - Canzonetta Spirituale sopra la nanna, Antonio Vivaldi - Concerto g moll (RV 157), „Gloria“ z Laudate pueri (RV 601), Johann Sebastian Bach - „Süsser Trost“ z kantáty Mit Fried und Freud ich fahr dahin (BWV 125). Collegium Marianum, Jana Semerádová | umělecká vedoucí.
Kostel sv. Šimona a Judy, úterý 1.12.2015 19:30.

Bedřich Smetana- Hubička
Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Linda Keprtová, scéna Eva Jiřikovská, kostýmy Marie Blažková, pohybová spolupráce Ladislava Košíková, sbormistr Klára Roztočilová, světelný design Tomáš Morávek. Osoby a obsazení: Vendulka -Daniela Straková-Šedrlová, Pavla Vykopalová, Lukáš - Aleš Briscein j. h., Petr Levíček, Paloucký - Jiří Sulženko, Jan Šťáva, Tomeš - Svatopluk Sem j. h., Jakub Tolaš j. h., Martinka - Jana Hrochová, Jitka Zerhauová, Barče - Marta Reichelová, Andrea Široká, Martina Králíková, Matouš - Ladislav Mlejnek, David Nykl, Strážce - Zoltán Korda, Martin Pavlíček. Orchestr a sbor Janáčkovy opery Brno.
Národní divadlo Brno, premiéra Janáčkovo divadlo 4. prosince 2015 19:00 h.

Cecilia Bartoli & Rolando Villazón – první společné koncertní turné
Orchestra La Scintilla of the Zurich Opera – Ada Pesch, koncertní mistr.
Smetanova síň Obecního domu neděle 6. prosince 2015 19:30 h.