Strhující koncert Cecilie Bartoli a Rolanda Villazóna i depresivní brněnská Hubička

Fenomenální koloraturní mezzosopranistka Cecilie Bartoli a tenorista Rolando Villazón takto společně koncertují poprvé, nicméně v Praze už každý z nich vystupoval mnohokrát. V žádném případě se ale neomrzeli. Přestože Cecilie Bartoli má za sebou dramaturgicky originální projekty, je toto koncertní turné spíše spolehlivým zaměřením na jistotu mozartovského repertoáru a belcanta slavné trojice Donizetti, Bellini a Rossini. I když součástí koncertu byly árie a dueta z běžně hraných oper – Così fan tutte a Nápoj lásky, dostalo se i na méně známé koncertní árie a opery – Rossiniho Popelku a Otella.

S mexickým tenoristou Rolandem Villazónem Bartoli pojí nejen zájem o tento typ repertoáru, ale hlavně podobná sangvinická extrovertní „krevní skupina“, obrovská radost z hudby, kterou dokáží „nakazit“ všechny kolem. I když jsou oba rození komedianti, například právě v rozsáhlém duetu Otella a Desdemony předvedli, jak hluboce působí jejich umění i bez efektů brilantních koloratur a komických extempore.

Bartoli se netají svým věkem – příští rok jí bude padesát. Z koncertu bylo jasné, že si stále udržuje svou fantastickou pěveckou techniku, která budí úžas nad možnostmi lidského hlasu ale i dechu a udělala z ní sólistku s nejprodávanějším počtem nahrávek. I když Smetanova síň, ve které u nás vystoupila poprvé (protože předtím volila pro ni akusticky příznivější Rudolfinum) přece jen prozradila, že vládne spíše menším hlasem, bylo její vystoupení strhující. Rolando Villazón nadchl především svou spontaneitou, než suverenitou výšek.

Byl to ovšem krásný pohodový večer i díky skvělému výkonu curyšského orchestru La Scintilla. S oporou ve své mnohaleté tradici přístupu k historicky poučené interpretaci předvedl další varianty pohledu na tuto specifickou hudební disciplínu s báječně měkkým kulatým zvukem. Hráči, vedeni „pouze“ svou koncertní mistryní Adou Pesch, předvedli perfektní souhru i v brilantních tempech a jejich samostatné části koncertu s předehrami k Mozartově opeře Così fan tutte a Rossiniho Popelce i Hedvábnému žebříku stejně jako koncert pro hoboj Vincenza Belliniho zdaleka nebyly jen „povinnou“ vycpávkou sólových pěveckých recitálů, ale tvořily integrální část promyšleného programu.

Brněnská truchlohra o hubičku přes sklo

Mohlo by se zdát, že spor dvou zamilovaných tvrdohlavců o hubičku uprostřed zvědavé vesnické komunity, jak ho ve své opeře podle povídky Karolíny Světlé pojednal Bedřich Smetana, je dnes triviální, naivní, staromódní. Ne tak docela. Nejenže je polibek stále výsostným projevem citového vztahu a úcta k zemřelým respektovanou zvyklostí, ale hádáme se dnes o mnohem banálnější prkotiny.

Inscenační tým režisérky Lindy Keprtové pro nastudování v brněnském Národním divadle však vzdálil Smetanovu Hubičku jejímu původnímu „prostonárodnímu“ ukotvení, aniž by ji přesvědčivě zasadil do nových souvislostí. Spor Vendulky a Lukáše se na rozhlehlém jevišti Janáčkova divadla odehrává před panely z desítek oken a dveří v rámech zavěšených v pozadí, takže jimi sbor „kouká do kuchyní“ nejen jim, ale i přidaným dalším rozhádaným párům během předehry. Jenže motiv všetečnosti se vůči sboru i divákům ve vztahu k protagonistům postupně zmatňuje. Příběh lemují desítky, možná stovka dušičkových svíček v půllitrových, litrových i třílitrových zavařovačkách na forbíně, mezi kterými zůstal zaparkovaný kočárek – košatina místo kolébky – téma smrti Lukášovy první ženy, která otevírá cestu ke sňatku Lukášovi a Vendulce, se tak tímto permanentním připomínáním dostává do dominantní pozice posíleno ještě stálým šerosvitem a mrtvolně bledým svícením. Sólisté i sbor s sebou neustále vláčejí kuchyňské židle – ale vždyť přece v této opeře nikdo nechce nikoho o židli/post, ale ani o partnera připravit a tak se tísnění Vendulky, Lukáše Palouckého na dvou židlích, když jich je všude kolem dostatek, zdá spíše jako režijní hledání akcí za každou cenu. A nahrazování Smetanova a Krásnohorské laskavého humoru miniscénkou, ve které jeden ze sboristů při přecházení jeviště jakoby šlápne do čehosi a překotně se snaží si očistit botu, působilo trapně.

Bedřich Smetana. Hubička. Národní divadlo Brno,

Bedřich Smetana. Hubička. Národní divadlo Brno,

Z půvabné, nezaměnitelně české opery s laskavě ironickými komickými „štulci“ se stala depresivní truchlohra, ze které odcházejí Lukáš a Vendulka podle partitury smířeni, v inscenaci každý jinými dveřmi. Zřejmě u nich budou hádky na denním pořádku.

Keprtové koncept velevážného předmanželského konfliktu před „porotou“ permanentně přítomného sboru nefungoval. Láska mezi energicky umanutým Lukášem, jak ho pěvecky i herecky vyjadřuje Aleš Briscein, a Vendulkou, která v podání Pavly Vykopalové roli náhradní matky a hospodyně vnímá spíše jako povinnost, se vytratila. Jejich, ve Smetanově pojetí kýžený sňatek, se stal spíše obchodem, který pro mladého vdovce sjedná jeho obratný švagr Tomeš - toho ovšem Svatopluk Sem zpívá excelentně s hudebním citem pro vroucnost Smetanovy hudby. Varování Vendulčina otce, starého moudrého písmáka Palouckého, že se Vendulka a Lukáš k sobě nehodí, působí v podání mladého Jana Šťávy nevěrohodně - i pro přemíru cigár a alkoholu. A Martinka v brýlích a vzorně učesaném drdolu vypadá spíše jako prvorepubliková učitelka než jako rozšafná tetka. Alespoň z Barče v podání Martiny Králíkové zůstala veselá holka, byť představitelsky i pěvecky usedlejší, než bývá zvykem.

Sólisté a sbor se bohužel nemohli opřít o hudební nastudování. Především vadila nezvládnutá koordinace temp, o které se pěvci pod taktovkou Jakuba Kleckera přetahovali s orchestrem. Ten – posuzováno ze čtvrté řady vlevo - zněl nesourodě tak, že z něj trčely jednotlivé nástrojové skupiny. A chybělo vypracování frází nejen v dynamice, ale především v té jemné práci s rubaty, nadechnutími, accelerandy, jimiž „dýchá“ Smetanova partitura.

Hubička je první opera, kterou Smetana zkomponoval už jako hluchý – spoléhat se ale na to, že mezi obecenstvem převládají lidé bez hudebního sluchu, je pro brněnskou operu špatná strategie.

Úlevně tradiční opavská Tosca se skvělým obsazením

Repríza nejnovější operní premiéry opavského Slezského divadla – Pucciniho Tosky - se konala ve zjitřené atmosféře dané odvoláním nedávno jmenovaného ředitele Karla Drgáče. Byla výborná – spory nespory.

Hlavní zásluhu na tomto výsledku má dirigent Francesco Bottigliero a všichni sólisté. Bottigliero dodal Tosce s velmi dobře hrajícím orchestrem tu potřebnou plnou dávku emocí – milostné dramatické vášně i lyrické touhy, erotického chtíče, odbojnosti, nenávisti, tyranského násilí, jak je veristická opera potřebuje.

Ačkoli opavská opera patří u nás k těm menším souborům, sólistické obsazení vysoce splňovalo nároky požadované na role této opery. Pěvecky dominoval především Gustáv Beláček - nejen objemem a sytou vyrovnanou barvou svého barytonu, ale celkovým uměním postihnout Scarpiu ne prvoplánově jako chlípného zloducha, ale jako sebejistého chlapa vědomého si své moci. Uchová si svou hrdost i v situaci, kdy se touží zmocnit Tosky - nestane se z něj muž, který se pod svou posedlostí chtíčem úplně rozloží, jak se občas přehrává. Ani Ewa Biegas nešla tou přímočarou cestou Tosky jako až nesnesitelně žárlivé hysterky, která hřímá ve fortissimu od začátku do konce, ale vyvážila kombinaci vášnivé operní divy, hluboce věřícího člověka a zamilované ženy, ochotné pro svou lásku nakonec i vraždit. Rozvážně šetřila dramatickými vrcholy, takže jí plasticky vycházely kontrasty a její Vissi d’arte /Žila jsem pro umění/ v pianissimu po bouřlivém duetu se Scarpiou bylo úchvatné. A Juraj Nociar v prostoru menšího opavského divadla tenorový part Cavaradossiho zvládal. O tom, že není malých rolí, přesvědčil Jiří Hruška - i na malé ploše partu Spoletty přesně vystihl podlézavost tohoto policejního agenta, snaživost stejně jako ustrašenost a naopak perverzní radost z krutosti.

Giacomo Puccini: Tosca. Slezské divadlo Opava

Giacomo Puccini: Tosca. Slezské divadlo Opava

Příběh slavné zpěvačky Tosky, malíře Cavardossiho a velitele policie Scarpii je časově i místně jednoznačně zasazen do Říma roku 1800 na pozadí historických událostí bojů Napoleonových a rakouských vojsk Ferdinanda IV. Tuto danost respektovaly zejména kostýmy Tomáše Kypty. Bylo ovšem zřejmé, že opavské divadlo musí velmi šetřit - tomu odpovídala i scéna Jaroslava Milfaita, kterému se ale podařilo udělat z nouze ctnost a jeho kovové konstrukce spolu se svícením postačily k charakteristice kostela Sant’Andrea della valle, Scarpiova paláce Farnese i tragického finále na ochozech Andělského hradu. Realistický popis konkrétních míst Říma nahradil matným plexisklem, za kterým režisérka Jana Andělová Plechtichová prostřednictvím šedých postav dotvářela charakteristiku míst – církevní obrazy v kostele, mučení Cavaradossiho u Scarpii a vězně v Andělském hradu. Jinak se realisticky držela příběhu a domýšlela situace tak, aby působily věrohodně a vycházely s charakteristiky postav.

Chrámová scéna s obrovitou kadidelnicí, která svým rozkyvem „odměřuje čas“ aktérů dramatu jako kyvadlo „božích“ hodin, se jistě divákům vryje do paměti. Tosca je výborná inscenace, která i podle ohlasu diváků má šanci zaujmout. Lze jen doufat, že čas měřený kyvadlem zájmu zřizovatelů o svou příspěvkovou organizaci, se vlivem rozmíšek uvnitř divadla nezastaví. Zbavit se čerstvě jmenovaného a zkušeného ředitele Karla Drgáče, který vytvořil v novodobé historii nejvýznamnější éru Státní opery a jako první u nás otevřel tuto scénu evropským kontextům, ještě dříve než mohl svou koncepci uplatnit, je bezesporu chyba.

Inspirace na dny příští

Gaetano Donizetti: Roberto Devreux
Hudební nastudování Sander Teepen, režie Peter Gábor, scéna Michal Syrový, kostýmy Alena Schäferová, pohybová spolupráce Eva Burdová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Alžběta, anglická královna - Jana Šrejma Kačírková / Seyoung Park, Lord vévoda z Nottinghamu - Martin Bárta / David Szendiuch, Sára, vévodkyně z Nottinghamu - Jadranka Juras / Michaela Kapustová, Roberto Devereux - Philippe Do / Luciano Mastro, Lord Cecil - Ondřej Koplík / Václav Morys, Sir Gualtiero Raleigh - Martin Gurbaľ / Václav Živný, Páže - Martin Blaževič / Tomasz Suchanek. Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského.
Premiéra v Divadle Antonína Dvořáka čtvrtek 10. prosince 2015 18:30 h.

Kateřina Kněžíková – Adam Plachetka – Mozart gala
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Tomáš Brauner.
Kongresové centrum Praha, čtvrtek 10. prosince 2015 19:30 h.

Lukáš Moravec a jeho hosté – vánoční koncert
TOP HOTEL Praha, sobota 12. prosince 2015 19:00 h.