Po projekci, která začíná ve 20.30, bude následovat panelová diskuze o uprchlické krizi s pozvanými hosty. Mezi nimu budou ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová, syrsko-česká lékařkaMuna Kayalová a Tomáš Jungwirth, zakladatel iniciativy České vítá uprchlíky a koordinátor programu pomoci uprchlíkům v Institutu aktivního občanství.
Film byl natáčený pět let a sleduje příběh celé rodiny zasažené válkou, která vypukla v roce 2009, a zachycuje osud jejích členů až do roku 2014, kdy se ocitají v exilu ve Francii. Více než o válce je ale Syrská love story film o vztazích a lásce. Střídání strachu o život a radosti po návratu z věznění byly na denním pořádku rodiny Amera a Raghdy, která možná nenaplňuje typické představy o tom, kdo má mít v rodině a politice jakou roli. Tady to totiž byla energická a nekompromisní Raghda, kdo rodinu opouštěl kvůli politice, a naopak mužská „hlava rodiny“ se snažila o úspěšnou asimilaci v novém domově ve Francii. Dramatický vývoj osobních a veřejných událostí poznamenal všechny členy rodiny. Naději přinášejí hlavně děti, které se nakonec dokážou podívat do budoucnosti s optimismem.
Celosvětově úspěšný film, na který se v londýnských kinech stály při premiéře fronty,potvrzuje, že kombinace „velkých“ světových a „malých“ osobních dějin je dobrou cestou, jak přivést dokumentární film k širšímu publiku bez nutnosti citového vydírání.
Lidovky.cz: Co podle vás znamená dobrý dokumentární film?
Musí to být hluboký příběh, intimní příběh, který má mnoho různých rovin. Určitě to musí být téma, které je politicky důležité a nosné a musí tam být postavy, se kterými se dokáže každý identifikovat, protože nakonec jsou to hlavně příběhy těch postav, které konkrétnímu příběhu dodají tu univerzalitu, která pak zaujme diváka.
Lidovky.cz: Vaše Syrská love story je vynikající film, a to právě díky lidem a příběhu, který se mezi nimi postupně odehrává. Byl jste překvapen, co se v průběhu vašeho setkávání dělo? Čekal jste, že by se osud těch lidí mohl takhle vyvinout?
Rozhodně jsem to nečekal, že se to vyvine až takhle a myslím, že je dobré přistupovat vždy k tomu předmětu s otevřenou myslí a nechat se vést svou zvědavostí, kam vás zrovna zavede. Mám taky pocit, že některé z těch dokumentů, které nejsou až tak zajímavé, trpí tím, že režisér měl už na začátku jasně definovaný nápad, byl příliš rigidní a nenechal ten předmět, aby ho vedl. Samozřejmě jsem neměl vůbec tušení, jak se bude tenhle příběh rozvíjet, neměl jsem tušení, že arabský svět zachvátí revoluce... Navíc, když natáčíte tak dlouhou dobu, tak film vytváříte, až když ho stříháte. Další věc je, že jsem začali v Sýrii, ale skončili jsme ve Francii, takže najednou z toho už nebyl příběh o Sýrii, ale o exilu, a nakonec se ukázalo, že tahle část je ještě zajímavější než to, co se dělo v Sýrii.
Raghda - žena, která musí volit mezi rodinou a politickou aktivitou.
Lidovky.cz: Jaký okamžik natáčení byl pro vás nejtěžší? Byla to doba, kdy jste byl ve vězení?
Po pravdě řečeno všechno bylo hodně těžké. Už jen najít to téma, pak najít, kdo ten film bude produkovat, jak ho budeme uvádět a tak dále... A samozřejmě vězení bylo také těžké, bylo to velice stresující, depresivní. Bylo to pro mě děsivé, pozorovat, jako lidé dokážou ubližovat jiným lidem.
Lidovky.cz: Je zřejmé, že jste se stali s vašimi protagonisty stali velkými přáteli. Jak se vám dařilo pohybovat se mezi rozhádanými manžely, stát chvíli na jedné a chvíli na druhé straně sporu?
Samozřejě to bylo těžké v době, kdy se začali hádat a kdy se začali rozvádět. Najednou sjem se musel stavět na něčí stranu, musel jsem projevit svou loajalitu buď jí, nebo jemu. Na druhou stranu to bylo o to v některých případech zajímavější. Třeba mi zavolal Amer: Nemůžeš přijet až za dva dny, přijeď hned, protože se hádáme a potřebujeme tě u toho! Stejně tak zase za čas zavolala ona... Proměnil jsem se v jakéhosi soudce nebo rozhodčího, suploval jsem trochu manželkou poradnu. Hodně jsme si toho společně prošli. Bylo to zvláštní, protože tehdy už byli ve Francii, bydleli na krásném místě v pohodlném bytě, člověk by si řekl, že přijde happyend. Ale oba měli problém se s tím popasovat, hlavně Raghda. Pro ně bylo důležité, že tam s nimi byl někdo, kdo je znal v Sýrii, kdo si s nimi vším prošel, mohli se mi svěřit. V kontaktu jsem stále, Raghda mi volala před pár dny, chtěla si popovídat, protože byla v depresi. Co se filmu týče, oni spolu po rozvodu asi rok nemluvili, ale na uvedení filmu se spolu setkali, protože to pro ně bylo důležité, vyprávět o Sýrii a uprchlické krizi, to pro ně byl dostatečný důvod se sejít. A to je pro mě taky důležité, že ten film obecně nemůže jen brát, ale musí i dávat, protože ti lidé, kteří v jakémkoliv dokumentu vystupují, tomu spoustu dávají a film by jim měl taky něco přinést.
  |
Lidovky.cz: V Česku je společnost hodně rozdělené co se týče tématu uprchlíků. Myslíte, že osobní příběh může pomoci lidem podívat se na problematiku jinak?
Možná, nevím. Myslím, že pokud se na tenhle film podívá člověk, který je rasista, tak rozhodně na jeho konci být rasistou nepřestane. Ale po pravdě, rasisté nejsou publikum, na které bych cílil . Spíš je to pro lidi, kteří jsou někde uprostřed, kteří to zatím třeba moc nevnímají, nemají k tomu žádný emocionální vztah, a poté, co se na film podívají, to třeba začnou vnímat na té emocionální rovině. Na druhou stranu je spousta lidí, kteří pomáhají pomocnou ruku a soucítí, chtějí pomoci.
Lidovky.cz: S filmem jste strávil pět let při natáčení, po skončení jste zas objel a stále objíždíte řadu festivalů, poskytujete desítky rozhovorů. Jste už z toho unaven? Co vám osobně tenhle film přinesl do života?
Rozhodně mi přinesl spoustu kocovin.... Ale vážně. Skutečně jsem toho procestovali hodně, skoro celý svět. Zvou mě na premiéry, festivaly, školy, abych promluvil o tématu uprchlictví a promítl film. Nedává mi to rozhodně žádné peníze, naopak je to drahé a časově náročné. Na druhou stranu je docela fajn vidět ten film spolu se svým publikem, jednou za čas. Ale je toho opravdu až moc, jsem z toho hodně vyčerpaný. Co je ale vždy pozitivní, když se nám třeba povedlo dostat na jednu projekci děti našeho filmového páru, nebo s publikem přes skype debatovala Raghda. Pořád ještě dostávám spoustu pozvánek na festival, ale už s tím pomalu budu muset přestat. Bude to pro mě skoro jako rozvod. Protože když natáčím, je to i pro mě love story – vezmu si vlastně protagonisty svého film, a po čase je musím začít podvádět s jinými, aby mohl vzniknout další film. Nakonec se s nimi musím rozvést se a „zamilovat se“ do někoho jiného...a začít pracovat na novém filmu.
