Něco podobného by se dalo říct i o hudební tvorbě Nicka Cavea. A proč také ne, vždyť právě on je největší inspirací Tindersticks. Dohromady je spojuje filmová příběhovost, melodramatičnost, takřka totožný vokál i potemnělá melancholie se světlem na konci tunelu. Byl to navíc právě Cave, kdo Tindersticks v roce 1993 vzal na evropské turné jako svou předkapelu a poprvé je přivezl do Česka. Od té doby mají Tindersticks k Praze speciální vztah. Často tu vystupují (10. března se na ně můžete těšit v Divadle Archa) a jeden z členů skupiny s ní spojil i kus svého života. Klávesista David Boulter, který má za manželku Češku, se do Prahy přistěhoval. V roce 2014 také natočil s Václavem Havelkou (frontman Please the Trees) soundtrack k filmu Radima Špačka a Ondřeje Štindla Místa.
Ve zpětném zrcátku
Ve stejném roce, kdy vyjeli s Cavem na trip po Evropě, vydali i neoznačenou debutovou desku, mezi fanoušky známou jako Tindersticks I. Ta dodnes reprezentuje směr, který kapela od svého vzniku razí – orchestrální, pomalu se valící komorní rock, který by mohl hrát v baru ve společnosti písní Toma Waitse a Leonarda Cohena. Před dvaceti lety ale Tindersticks nechávali oproti posledním deskám mnohem větší prostor Staplesově kytaře.
Tindersticks: foto k albu The Waiting Room
Tindersticks zpětně svůj nápaditý debut, který se stal jejich odrazovým můstkem do Evropy, hodnotí vcelku pozitivně, i tak se ale při ohlížení nevyhnou rozpakům. „Bylo v něm hodně svobody. Než jsme si našetřili na to, abychom si zaplatili na deset dní studio, nahráli jsme pár demáčů v kuchyni. Upřímně mám pocit, že něco znělo i lépe. Natočili jsme úplně všechno, měli jsme spoustu nápadů, které do sebe zapadaly. Dnes mi ale náš debut zní fragmentarizovaně, nedrží pohromadě,“ svěřil se Boulter magazínu Vice.
O něco lépe se pak staví k druhé nahrávce Tindersticks II. Podle něj toto fanoušky i kritikou nejlépe přijaté album z roku 1995 vzniklo za neopakovatelných podmínek a entuziasmu všech členů. Na otázku, zda kapela nikdy nepřemýšlela o dodatečném pojmenování prvních dvou eponymních elpíček, Boulter pobaveně odpovídá: „Třetí album jsme chtěli nazvat Tindersticks III. Deska nepotřebuje mít nutně svůj název, je to přece jenom sbírka hudby.“
Hledání nové chemie a vytoužená úleva
Není překvapením, že za dosud nejlepší desku Tindersticks ve stejném článku Boulter označil The Something Rain. A čtyři roky staré album opravdu patří k tomu nejlepšímu, co kapela natočila po svém restartu v roce 2007, kdy formaci opustili zakládající členové Al Macaulay a Dickon Hinchliffe. Na nepříliš osobitých albech The Hungry Saw a Falling Down a Mountain totiž Tindersticks ještě ladili chemii nové sestavy. Devítiminutová skladba Chocolate, bizarní příběhomuži, který na konci romantického dne zjistí, že randí s transsexuálem, ukázala, jak ze sebe Tindersticks shodili tíhu, která je svazovala na předchozích albech. Výsledkem byla nahrávka, která snesla i několik eroticky dráždivých písní jako Show Me Everything nebo Come Inside. Boulter ale také řekl, že nevylučuje, že se jeho favoritem v budoucnu stane aktuální, desáté album The Waiting Room. S předchůdcem The Something Rain ho spojuje vzdušnost, vytvořená eliminováním kytarových riffů a zdůrazněním žesťů, perkusí a baskytary, a zkušenost, že méně je na desce většinou více.
Pro požitkáře
K práci na novém albu se Tindersticks vrátili až poté, co vytvořili podklady pro výstavu o první světové válce v belgických Yprech nebo soundtrack pro erotický horor francouzské režisérky Claire Denisové Trouble Every Day (česky Miluju tě k sežrání). To jim pomohlo nesoustředit se jen na vlastní desky a nadechnout se čerstvého vzduchu.
Na nové desce je odpočatost cítit víc než kdy dřív. V písni How He Entered Tindersticks opět ukazují, jak mistrně umí ve studiu pracovat s mluveným slovem. A přesně taková skladba se hodí, když chcete Tindersticks nepolíbenému kamarádovi ukázat, v čem je jejich největší síla. Help Yourself prý byla první skladba, která pro The Waiting Room vznikla, a měla sloužit jako vzor pro zbytek nových písní. Ve skutečnosti se ale jedná o zvukově a zejména rytmicky vyčnívající kousek, ze kterého je spíš než caveovská baladičnost cítit afropop a soul. Staples a spol. si nemohli vymyslet lepší „tečku“ než Like Only Lovers Can, křehkého aspiranta na romantický evergreen roku 2016, který jejich novinku rozpil doztracena. Deska The Waiting Room zaujme požitkáře starého střihu, kteří si rádi užijí ničím nerušený poslech celé desky a milují retrosound v podobě zvonkoher, varhan nebo reverb pedálů. Naštěstí to ale neznamená, že by se Tindersticks zavřeli do časové konzervy a přestali se vyvíjet.
Tindersticks: The Waiting Room Lucky Dog / City Slang, 2016
