Anekdota v surovém stavu. Komedie Poklad nabízí humor v homeopatických dávkách

Pod mírumilovnou vizáží sympatického třicátníka Costiho se ukrývá romantik. Ponejvíc se to projevuje, když čte svému synkovi před spaním příběhy o Robinu Hoodovi. Pak ale přijde výzva, která vnese do jeho života blízkost zcela reálného dobrodružství. Costiho zadlužený soused Adrian se vytasí s nabídkou: na zahradě domu po jeho dědečkovi kdesi u vesnice Islaz je pravděpodobně ukryt poklad. Když dá Costi nemalou částku na zapůjčení detektoru kovů, Adrian se s ním o nalezený poklad rozdělí. Ať už je to cokoli. Po Adrianově vysvětlení, z čeho na existenci pokladu usuzuje, by mu asi neuvěřil nikdo jiný než právě Costi, ve kterém se probudil malý kluk. Sobě i svému synovi touží dokázat, že pokladnice plná perel, zlaťáků a diamantů může na svého nálezce čekat nejen v dávném příběhu, ale i ve skutečném životě... Za cenu nemalých osobních obětí sežene Costi detektor kovů i s poněkud nedůvěryhodnou obsluhou a tři muži se vydají na venkov prohledat Adrianovu zpustlou zahradu.

To je na dlouhou dobu téměř všechno: velká část filmu spočívá v podstatě „jen“ v bloudění tří nešťastníků po zanedbaném pozemku za zvuku známého kvílení detektoru. Technologicky vyspělé zařízení bohužel ani jeden z nich neumí pořádně ovládat, a možná i kdyby uměl, stejně by se jejich pátrání podobalo spíše činnosti proutkařů, nebo ještě spíš sázkařů v loterii.

Během prohledávání zahrady totiž z Adriana vypadnou různá fakta, která možnost nalezení správného místa prakticky snižují na nulu. Když se ukáže, čím vším dům a pozemek v posledních desetiletích prošly, doufal by v úspěch už jen skutečný fantasta.

To, že si muži nakonec přece jen vyberou místo ke kopání, je spíše akt zoufalství než naděje. Costi se přesto nevzdává a jeho odhodlání dokonce roste. Možná najde historickou cennost spojenou se slavnou historií vesnice Islaz, která byla v roce 1948 centrem revoluce. Možná něco úplně jiného...

Poklad (režie Corneliu Porumboiu)

Snímek o romantických nadějích, jejich trpkém a nemotorném ztrácení, a přece možném naplnění, jsou-li dost silné, staví na jednoduchosti prostých a uvěřitelných situací. Před divákem plyne civilně zobrazený život všemi možnými zákrutami – některé jsou pro příběh významné, některé zdánlivě vůbec. Na několika místech udělí režisér postavám radikální impulz, ale jinak jako by je nechal svobodně existovat. Tento naoko jednoduchý princip, kdysi příznačný pro českou či francouzskou novou vlnu, je poznávacím znamením současného rumunského filmu a funguje stále s pozoruhodným úspěchem.

Režisér Corneliu Porumboiu se v rámci této poetiky vydal komediálním směrem – je to ovšem komedie velmi minimalistická, bez krajností a vyostřených point. Jakási anekdota v surovém stavu, zdánlivě nezpracovaný materiál pro budoucí historku, kterou by mohl někdo vyšperkovat a s úspěchem s ní vyvolávat salvy smíchu. V Pokladu je humor všudypřítomný, ale zároveň podávaný v homeopatických dávkách, rozpuštěných v roztoku všednosti a melancholie.

Není to pochopitelně podívaná pro masové publikum, Poklad nabízí spíše festivalový zážitek. A pro filmaře nejen z Rumunska také nápovědu, jak právě na festivalech zaujmout: Poklad byl uveden v sekci Un certain regard na festivalu v Cannes 2015 a získal cenu Prix un certain talent. Zdánlivě k tomu nebylo potřeba mnoho, jedna věc ale určitě, a ta je v Pokladu velmi patrná: touha vytvořit originální filmové dílo a něco jím vyjádřit. I „malý“ film natočený s takovou motivací je pak umělecky cennější než vyprázdněná exhibice, neřkuli tah na komerční branku.