Tvůrci filmu Já, Olga Hepnarová: Víc než fakta nás zajímaly emoce

Lidovky.cz: Proč jste se vůbec tomu tématu rozhodli věnovat, co vás na osudu Hepnarové nejvíc zaujalo?
Tomáš Weinreb: Mě velmi ovlivnila knížka Alberta Camuse Cizinec, možná stejně jako Olgu Hepnarovou v její době. Zajímal mě určitý existenciální rozměr našeho života, což je samozřejmě široký pojem. Ale nějak to v nás bylo, ta touha se s existencialismem vypořádávat. Zajímal nás osud osamělých jedinců, kteří jsou nepochopení. Jako Olga, ikdyž u ní to mělo extrémní dopad. Její nepochopení, její samota, kterou se snažila prorazit a zároveň ji hledala, a to celé pak vyústilo v tragédii.

Lidovky.cz: Je zvláštní srovnávat Olgu Hepnarovou s Cizincem, i když styčné body tam samozřejmě jsou...
Tomáš Weinreb: Byla to prvotní inspirace. Ten příběh nás zaujal v tom, že v Čechách se dost často o věcech mluví, ale nejedná se. Jak Olga řekla: „Acta, non verba,“ což znamená „činy, ne slova“, a ona jako jedna z mála v Čechách opravdu jednala, v hrůzné míře, ale jednala. Proto jsme ten film taky točili – aby se takové věci už neděly. Je otázka, jestli se tomu dá pomoct, jestli existuje něco jako léčba filmem, jestli umění má nějakou sílu něco změnit. Ale kloníme se k tomu, že věci jsou dvojaké, dá se poukazovat na to, že lidi by se k sobě měli chovat líp, že by měla být lepší psychiatrická péče, otevřenější vztah k lesbickému a homosexuálním stavu, což se už mění... Ale zase na druhé straně jsou věci, které se změnit nedají – že zlo je integrální součástí našeho bytí.

Lidovky.cz: Ale nevidíte Olgu jako hrdinku?
Petr Kazda: Samozřejmě že ne. Zabila osm lidí.

Lidovky.cz: Ve filmu jste vycházeli z knihy Romana Cílka. Jaké jste měli další zdroje? Soudní spisy, deníky?
Tomáš Weinreb: Deníky se nezachovaly. Olga si je sice psala, ale spálila je. Zachovaly se třeba dva její dopisy – jeden pro psychiatra z léčebny v Opařanech, druhý adresovaný veřejnosti, lidem, „ničitelům jejího života“, který poslala do novin před svým činem. Oba jsme ve zkrácené verzi použili. K dispozici jsme měli celý soudní spis, podle kterého psal Roman Cílek svou knížku, ataky jsme se scházeli s lidmi, kteří Olgu znali. Další kanál byl web Pantha Rei, jehož autorem je Čestmír Kozar. On nám poskytl idalší informace, které měl a které sám vypátral. Například když se kdysi objevila okultní hypotéza, že Olga nebyla vůbec popravena, ale byla odvezena do Ruska, kde ji zkoumali sovětští vědci, pan Kozák vypátral, že byla skutečně zpopelněna. Je to takový hepnarolog. A není sám.
Vy už jste taky trochu hepnarologové, že? Po té době, kterou jste s tématem strávili...
Petr Kazda: My jsme to nebrali zas tak důkladně, že bychom hltali všechna fakta. Naše rešerše neprobíhaly v manickém duchu.
Tomáš Weinreb: Petr už na to trochu zapomíná, ale v počátcích to tak trochu bylo. Viděli jsme tehdy dokument v České televizi, pak jsme zjistili, že existuje knížka Romana Cílka, a když jsme ji přečetli, řekli jsme si, že to musíme zpracovat.
Petr Kazda: Myslím to tak, že přišla doba, kdy jsme si řekli dost, musíme přestat shromažďovat informace a začít psát scénář.

Lidovky.cz: Vy jste se ve filmu soustředili na vnitřní prožitky postavy, ne na sociální kontext, který je tam jen naznačen. Rozhodně zfilmu nevyplývá, že by z jejího činu mohla být viněna jen společnost. Roli tam podle vás hrála spousta faktorů, že?
Petr Kazda: Přesně tak. Víme, že náš film bude vyvolávat širší diskusi, právě proto, že tam nejsou jasné odpovědi. Proto je dobré, že se o tom bude mluvit a psát, aby tihle lidé, samotáři a lidi, kteří jsou trošku jiní než ostatní, byli vidět a aby se k nim společnost chovala jinak. Aby se o těch případech mluvilo. Ve filmu samozřejmě není a nemůže být všechno, není to možné. Hodně lidí se zajímá hlavně o fakta, která jsou pro ně důležitější než emoce a než otázka, proč to Olga udělala.

Lidovky.cz: Myslíte, že je současná situace podobná? Že by se něco takového mohlo stát i dnes? Tedy že by se zanedbala psychiatrická péče amohlo by to vést až k takovému činu? Není její případ hodně poplatný době?
Tomáš Weinreb: Bohužel není pravda, že by se to nemohlo stát. Nechci to srovnávat, protože neznám všechny podrobnosti, ale loni se stal případ střelce, který v Uherském Brodě zabil několik lidí. Olžina diagnóza nebyla nikdy vyjasněná. Ona byla na hraně choroby. My se přikláníme nejvíc k názoru jejího přítele Miroslava Davida, který mluvil o Aspergerově syndromu. Hodně věcí tomu odpovídá. Je to určitý druh autismu, který v té době nebyl úplně prozkoumaný a i dnes zůstává složitou chorobou. Nejsou to jen géniové, kteří mají IQ 160, i když Olga měla IQ lehce nadprůměrné. Ale ona byla v mnoha věcech hraniční, mluvilo se o tom, zda byla schizofrenní, jestli byla jen psychopat, nebo i psychotik, což je jedno z velkých témat, ale my na něj odpovídáme tím, že jsme proti trestu smrti. Chceme říci, že i kdyby byla psychotická nebo psychopatická, stejně popravena být neměla. Nikdo by neměl být popravený.

Lidovky.cz: Je rozdíl v tom, jak film a jeho téma vnímají v Česku a jak vzahraničí? Co ukázaly reakce v Berlíně?
Tomáš Weinreb: Rozdíl je velký, i když tolik reakcí z Česka zatím nemáme. V Čechách je to mnohem osobnější asoustředěné na detaily historie případu. V zahraničí se ptají na spoustu věcí, vidí tam řadu souvislostí, aktuální témata, terorismus, sexualitu...
Petr Kazda: Jsme spokojení stím, že film nenechává nikoho chladným. V Berlíně byly reakce různé, od velmi vstřícných až po hodně odmítavé. Diváci to vnímají, prožívají, buď je to naštve, nebo ne, začnou o tom přemýšlet, diskutují, a to je to nejlepší, co se nám mohlo stát. V jedné diskusi se dokonce lidé ptali, proč je to zasazené do 70. let, když jde o současný příběh. Amy jsme jim vysvětlovali, že je to podle skutečnosti. To dokazuje, že kdyby film působil jen dobově, určitě by neměl takový ohlas, neměli bychom premiéru v sekci Panorama v Berlíně a nebyli bychom pozvaní na dalších dvacet festivalů... Tam to lidi neberou jenom jako historické téma. V jedněch berlínských novinách dokonce napsali, že Olga je postava dneška.
Ve filmu dáváte velký důraz na její sexualitu, včetně explicitních sexuálních scén. Z čeho jste vycházeli, co se týče tohoto aspektu, když nebyly dochované její deníky? Proč jste se rozhodli to tak akcentovat? Někdo by mohl namítat, že je to až samoúčelné...
Tomáš Weinreb: Tohle téma otevřel už Roman Cílek ve své knize. Samozřejmě jedna věc je napsat, druhá ukázat. My ale ukazujeme otevřeně všechno, tedy itohle. Ta fyzičnost k postavě Olgy patří. Ona byla plachá a divoká a fyzická zároveň. To se nám právě líbilo na herečce Michalině Olszanské, která má také v sobě obojí. O výrazné sexualitě hovořil i cca stostránkový psychiatrický posudek, kde je toho osexu opravdu hodně. Lékaři se jí ptali a ona jim odpovídala naprosto otevřeně.
Petr Kazda: Například vypočítávala, co ji uspokojovalo u mužů a u žen, jaké měla zážitky, sny. Zdálo se jí třeba, že má penis... My jsme něco z toho původně zpracovali jako deníkový záznam, který zněl jako komentář ve filmu, ale nakonec nám to ve finální fázi přišlo příliš a nepoužili jsme to. I proto, že jsme chtěli respektovat, že reálný deník neznáme, protože byl spálený.

Lidovky.cz: Jak jste přišli na polskou herečku Michalinu Olszanskou? Hledali jste i v Česku, nebo jste spíš chtěli někoho odjinud?
Petr Kazda: Chtěli jsme spíš někoho cizího, ale hledali jsme i v Čechách. Jenže nikdo se nám tak nelíbil jako ona. Když přišla v Polsku na casting, hned jsme věděli, že ona je ta pravá.
Tomáš Weinreb: Výhodou bylo, že Míša je nejen dobrá herečka, ale taky chytrá, což není pravidlem a ani to není vždy důležité. A měla i svoje zážitky, které mohla přetavit do role. Žila s filmem intenzivně. Myslím, že ji natáčení dost poznamenalo. Roli Olgy hodně dala, prý za ni byla hrozně ráda, ale bylo to pro ni myslím velmi náročné. My také, navíc už je to šest let. A ještě nějakou dobu s ním žít budeme, čekají nás festivaly, je toho hodně a nejsme na to úplně zvyklí.

Lidovky.cz: Setkali jste se a spolupracovali s Olžiným přítelem Miroslavem Davidem. Jaká byla vaše spolupráce? Pomohl vám s filmem?
Tomáš Weinreb: Já už jsem měl po čase z toho tématu trochu noční můry, a když jsem se začal stýkat s Mírou, jako by to odešlo. Měl jsem pocit, že on je s ní zadobře, s tím vším srovnaný. I když svým způsobem trpí doteď.
Petr Kazda: Jeho filmovou postavu jsme napsali podle něj, díky němu. Odráží se tam jeho temperament, pábitelství. Potkal se i s herci. S Míšou byl velmi spokojený, vlastně nám ji schválil. Jaké bude jeho přijetí filmu, zatím nevíme, a možná ho to ani nebude zajímat. Setkali jsme se v průběhu příprav s řadou lidí, kteří se snámi bavili, ale pak řekli, že už to stačilo, že už nechtějí. Nebo se nechtěli bavit rovnou vůbec.

Lidovky.cz: Setkali jste se s příbuznými?
Matka už nežije. Se sestrou jsme se nesetkali, ale mluvili jsme s ní. Řekla: „Nebudu se na tom podílet, ale pokud film budete točit, natočte to, jak nejlíp umíte.“ Určitě to pro ni nebylo moc příjemné.

Lidovky.cz: Pro vás oba je to hraný debut. Proč jste se rozhodli pracovat v tandemu?
Tomáš Weinreb: My se s Petrem známe dlouho a vždycky říkáme, že se o tom nebavíme. Jsme každý trochu jiný, já jsem chaotický, Petr je klidnější. Ale není to tak neobvyklé, myslím. I když v Čechách takhle asi pracuje jenom Klusák s Remundou a v minulosti Kadár s Klosem. S nimi se samozřejmě nechceme srovnávat. Zatím jsme se nepohádali tak, abychom se rozešli. My to neřešíme, my to žijeme.

Lidovky.cz: Jak to vypadá s distribucí filmu v zahraničí?
Vojtěch Frič: Máme čtyři koproducenty – u Čechů a Slováků už distribuce nastavená je, premiéra bude 17. března na Febiofestu v Bratislavě a 18. března na Febiofestu v Praze, kino distribuce hned následující týden. Ve Francii je premiéra v červnu, samozřejmě bude Polsko, které je koproducentem, ale řeší se i Brazílie, Anglie, Irsko, Kanada, Amerika... Dobře přijatý byl film v Německu na festivalu Berlinale, uvidíme, jak to bude s distribucí. Takže rozhodně nepůjde jen o festivalový film, který nikdo v kinech neuvidí. Byť festivalových pozvání už máme asi 11 – Mexiko, Austrálie, asi pět v Evropě, Hongkong – prostě po celém světě.

Lidovky.cz: Váš film je jeden z mála českých artových filmů, který vznikl bez podpory ČT. Oni film odmítli?
Vojtěch Frič: Probíhalo několik jednání, před natáčením, vjeho průběhu, i projekce druhé verze střihu, a ČT film vždycky odmítla. Ale já to televizi nevyčítám, chápu je, šlo o debut, ato docela nekompromisně napsaný. Oni si neuměli představit, jak to dopadne, protože u debutantů prostě nikdy nevíte. Tedy vté střižené verzi už ten film vidět byl... Zpětně si ale říkám, že to bylo dobře, protože jsme byli absolutně svobodní, nemuseli jsme dělat kompromisy, které bychom asi museli řešit, ať už by šlo o barvu, nebo o scénář. Ale stálo nás to samozřejmě hodně našich peněz.