Vynést pravdu na světlo. Oscarový Spotlight je poctivý film o poctivé žurnalistice

Rok 2002 začal v americkém Bostonu dramaticky. Ti, kdo si 6. ledna koupili nedělní vydání deníku Boston Globe, v něm nalezli šokující svědectví o skandálu prorůstajícím katolickou církví až k jejím špičkám. Reportéři investigativního týmu Spotlight, který v rámci Boston Globe tvoří samostatně fungující jednotku, tehdy zveřejnili první ze série dlouho a pečlivě připravovaných textů o tom, jak církev ve spolupráci s právníky dlouhá léta tolerovala a kryla zločiny pedofilních kněží.

Tým Spotlightu.

Rozsáhlá kauza se odvinula od případu kněze Johna J. Geoghana, kterého jeho představení nechali v různých farnostech pokračovat v činnosti, i když museli vědět, co páchá. Čtenáři, z velké části sami katolíci, si museli spolu s reportéry položit tíživou otázku: proč trvalo 34 let, než přestal mít Geoghan přístup k dětem? A podobných naléhavých otázek se vyskytlo ještě mnohem víc.

Tým Spotlight odhalil, že zneužívání dětí měly jen v Bostonu na svědomí desítky kněží a církev všechny případy systematicky zametala pod koberec. Zveřejněné skutečnosti způsobily zemětřesení v řadách církve ve Spojených státech a podpořily podobná odhalení po celém světě. Novináři Mike Rezendes, Matt Carroll, Sacha Pfeifferová a Walter Robinson spolu s editorem Benem Bradleem získali prestižní Pulitzerovu cenu– a dočkali se zvěčnění coby neokázalí hrdinové oscarového filmu.

Učebnice zodpovědné žurnalistiky

Snímek Spotlight režiséra Toma McCarthyho důrazně připomíná význam zodpovědné investigativní novinařiny pro zdraví společnosti. A to konkrétně novinařiny v její nejklasičtější, tištěné podobě, která umožňuje zpracovat zásadní téma v odpovídající šíři a hloubce.

Deník Boston Globe v době, kdy se příběh odehrává, zažíval turbulentní časy. Jako všechny tištěné tituly čelil rostoucí konkurenci televize a internetu a právě se završilo jeho převzetí syndikátem New York Times. Děj snímku začíná s nástupem nového šéfredaktora Martina Barona, kterého management společnosti do Bostonu poslal z Floridy: není tedy divu, že na něj redaktoři hledí s nedůvěrou. Baron přitom klade důraz na to, aby se Boston Globe soustředil na své poslání lokálního deníku, kterým z podstaty je – celostátní přesah podle něj může pramenit právě z dobře zpracovaných místních témat.

Baronovo setkání s „hrajícím kapitánem“ týmu Spotlight Walterem Robinsonem probíhá v atmosféře opatrného respektu. Když Robinson hovoří o měsících, ba rocích, které si žádá zpracování jednotlivých témat, s Baronem to poněkud škubne (stejně jako s každým českým novinářem) – ale je ochoten dát Spotlightu, co potřebuje. Zároveň se ovšem nezdráhá do práce dosud suverénního týmu mluvit. A je to on, kdo neústupně prosazuje téma pedofilního kněze, které podle něj novináři zatím podceňovali.

Počáteční animozita se záhy mění v efektivní spolupráci, ústící až v excelentní a nanejvýš záslužný výkon. Pro zúčastněné novináře je to naplnění jejich poslání i bolestná zkušenost: to proto, že se musí vyrovnat s přiznáním, že i někteří z nich nesou svůj díl viny na obludných rozměrech, do nichž se zneužívání v církvi rozrostlo. V průběhu jejich pátrání vychází najevo, že už před mnoha lety měli dostatek indicií k tomu, aby mohli vynést pravdu na světlo a zabránit pokračování hanebných praktik.

Bez legrace

V mnohém se snímek Spotlight podobá klasice Alana Pakuly Všichni prezidentovi muži o rozpoutání aféry Watergate. I zde jdeme s reportéry dům od domu a sledujeme jejich trpělivou snahu nalézt svědky ochotné mluvit. I tady se velká část dramatu odehrává mezi redakčními stoly (kde už ovšem neklapou psací stroje a nekouří se) či mezi regály archivů.

V hlavních rolích Rachel McAdams, Michael Keaton a Mark Ruffalo.

Spotlight je ale ve směřování k civilnímu zobrazení novinářské práce ještě radikálnější. Bostonský případ nenabízí atrakce v podobě tajemného Hlubokého hrdla nebo hrozby zásahu tajných služeb. O dlouhých a nebezpečných prstech církve se tu sice mluví, ale k reálné, ostré konfrontaci nikdy nedojde.

Drama ve Spotlightu se totiž odehrává v první řadě v myslích lidí: novináři musejí najít odvahu tnout do tématu, které ohrožuje poklidnou atmosféru města i jejich vlastní sociální vazby a duševní rovnováhu. Lidé, od kterých tým Spotlight potřebuje informace, musí sebrat odvahu a postavit se na správnou stranu. Potom je šance něco změnit. Pátrání po pravdě tu není líčeno jako honba za bombastickým odhalením, ale jako zodpovědný a v podstatě velmi bolestný úkol, odměněný všeobecnou očistou. Katarzi proto také nepřináší Pulitzerova cena nebo jiné pocty, ale okamžik, kdy se po publikaci prvního textu v redakci rozezní telefony a lidé nabízejí svá svědectví.

Spotlight bere svou výpověď velmi vážně: chce být, a je, poctivým filmem o poctivé novinařině. Někdy je v něm té ušlechtilosti a senzitivity málem až moc – třeba ve scéně, kdy si reportéři Sacha s Mikem dojatě vypráví, jak rádi v dětství chodili do kostela a rádi by se k tomu jednou vrátili, kdyby jim to teď církev svým pokrytectvím tak surově nezkazila. Novinářskou práci nicméně Spotlight zobrazuje plasticky, (téměř) bez příkras a laciného zjednodušení. Reportéři nejsou charismatické hvězdy ani líbivé objekty, ale profesionálové oddaní své práci. (Ona „nehvězdnost“ týmu je ovšem zábavně relativní: pořád je něco jiného, když hrají obyčejné lidi Michael Keaton, Mark Ruffalo a Rachel McAdamsová, a když se k nim připojí Brian d’Arcy James. Jeho Matt Caroll je obyčejný nejautentičtěji, ale čtyři takové by vydržel sledovat asi málokdo.)

Jedna z nejlepších věcí na filmu Spotlight je to, že tým z jeho názvu stále funguje a pracuje na nových kauzách. O to tu jde nakonec především.