Tragická samota divné holky. Film o Hepnarové je důležitý jako prevence i psychohygiena

Událost, k níž směřuje neblahý vývoj titulní postavy, je dopředu dobře známá. V úterý 10. července 1973 najela dvaadvacetiletá Olga Hepnarová s vypůjčeným nákladním autem do lidí čekajících na tramvajové zastávce na pražské třídě Obránců míru. Výsledkem předem naplánovaného vražedného útoku bylo 8 mrtvých a mnoho zraněných lidí.

Film Já, Olga Hepnarová není v žádném případě oslavou masové vražedkyně ani omluvou jejího jednání. Snaží se ji ale vidět jako člověka a pochopit, proč k hrůznému činu došlo. Což je věc, kterou má rozumná společnost udělat, nechce-li, aby se podobné věci opakovaly. Že se při tom najdou momenty, kdy může budoucí vražedkyně budit soucit, není nijak zvláštní ani pochybené: právě v těch momentech se třeba mohlo stát něco, co by tragédii odvrátilo. Ale bohužel nestalo.

Michalina Olszanská ve filmu Já, Olga Hepnarová.

Snímek nemá ambici hraného dokumentu, ale snaží se jít k podstatě věci – vykreslit intimní portrét takové dívky, jakou Olga Hepnarová podle tvůrců byla. Osamělý člověk na hraně autismu, trpící od dětství vážnými psychickými problémy s rysy schizofrenie. Zádumčivá dívka ze slušné rodiny, která byla léčena na psychiatrii a základní školu dokončila ve výchovném ústavu. Inteligentní, snad i sečtělá mladá žena, pracující jako řidička a nacházející uspokojení v lesbických vztazích. Vyhozená z práce u pošty a zaměstnaná u komunálních služeb. Samotářská obyvatelka odlehlé chatičky a zaujatá automobilistka. Bytost se sklony ke krajní sebelítosti a zároveň k velikášství, pronásledovaná představou, že se na ní její okolí dopouští nelidských křivd. Sebestředný jedinec s vyšinutým uvažováním, který se marně pokouší nalézt správný klíč ke světu. A také člověk, který se snaží ještě včas vyhledat pomoc, ale nedovolá se jí.

Michalina Olszanská a Marika Šoposká ve filmu Já, Olga Hepnarová.

V souladu se svým názvem se snímek Já, Olga Hepnarová zaměřuje na Olžino prožívání, na to, jak vnímá sama sebe a vztah okolního světa k sobě. Slyšíme její myšlenky, které vyjádřila v dochovaných dopisech: romantická póza vyděděnce se v nich prolíná s proklamacemi zmatené anarchistky, snaživá přemoudřelost s neobratností. V sugestivních záběrech spoluprožíváme prostředí, vněmž se rodí Olžiny zhoubné představy. Sledujeme ji v situacích, kdy je k ní okolí kruté – nebo jí to třeba jen tak připadá, ale ten rozdíl v podstatě nehraje roli: podivná, do sebe stáhnutá dívka ve znamenitém podání Michaliny Olszańské vrhá na své protějšky hluboce zlobné pohledy a jednání druhých si vykládá jako soustavnou agresi. Otce nenávidí, s matkou jedná jen pragmaticky, třeba když od ní jakožto od lékařky potřebuje prášky. A matka jeví jen málo snahy prolomit dceřino opevnění.

Extrémní Olžina ostražitost vůči lidem opadne jedině ve chvílích erotického sblížení s milenkami. Tehdy snad Olga prožívá pocity štěstí a smíru se světem. Vztah s kolegyní od pošty dokonce dosáhne jisté citové hloubky, ale nekončí šťastně. V nedorozumění vyústí i přátelství s nekonvenčním Mírou.

To vše se skládá v obraz uzavřené, vzdorovité, pro okolí těžko snesitelné dívky, setrvale nepochopené, a pro běžného člověka možná dokonce nepochopitelné. A přesto naléhavě potřebující pomoc. Ve své vrženosti do světa, kterému nerozumí a který cítí jako cizí a nepřátelský, je to existenciální postava, která směřuje k tragédii. Ne ovšem nutně neodvratně: ze spoluzodpovědnosti tvůrci obžalovávají zejména profesionály z řad psychiatrů a psychologů. Klíčovým bodem snímku je scéna, v níž se Olga chce sama nechat hospitalizovat, ale odborník ji arogantně odbude. Dalším hříchem psychiatrů potom je, když po činu vypracují znalecký posudek, který (ve filmu zjevně disimulující) ženu označí za duševně zdravou.

Na režimu (ne)záleží

Ze snímku debutujících tvůrců Petra Kazdy a Tomáše Weinreba vyzařuje filmařská dovednost a jistota, v české kinematografii dlouho nevídané. K filmu přistupují jako ke komplexnímu dílu – je to, také zásluhou kameramana Adama Sikory, vycizelovaný estetický artefakt a zároveň prostředek poctivého a cílevědomého uvažování. Většinu filmu zároveň šlechtí uměřenost výrazu. Výjimkou jsou možná lesbické scény, včetně té, kde Olga v hudebním klubu provokativně odhaluje ňadra; tady se tvůrci nechali unést fantazií na úkor věrohodnosti.

Michalina Olszanská ve filmu Já, Olga Hepnarová.

Michalina Olszanská a Marika Šoposká ve filmu Já, Olga Hepnarová.

Samotná zdůrazněná tělesnost, pohlavní nevyhraněnost a zároveň nepopiratelná krása filmové Olgy Hepnarové jsou nicméně legitimní a pochopitelnou součástí uměleckého záměru. Ten konfrontuje dojímavou nejistotu a křehkost tělesné nádoby s ničivou myšlenkovou náloží, která se v ní hromadí. Olžino drobné tělo v nehostinném světě upozorňuje, že to byla křehkost a slabost, co probudilo touhu po destruktivní síle. Křehkost a slabost lidí jako Olga Hepnarová si zasluhuje více naší pozornosti, jinak se může stát neštěstí, apeluje film.

I díky působivému černobílému provedení je snímek výrazně usazen v „retro“ poloze, tvůrci si dali práci s věrohodnými exteriéry i třeba vozovým parkem. Přesto jako by v něm konkrétní doba takřka nehrála roli – oslovení „soudružko“ zazní ve filmu jedinkrát. Na jedné straně je možno tuto skutečnost filmu vytknout. Pojetí představitelů dobového establishmentu je ve snímku až příliš nadčasové a politicky bezpříznakové. Kdyby se snímek odehrával řekněme ve Francii, vypadal by zřejmě úplně stejně. Všeobecná přetvářka počínající československé normalizace do filmu neproniká snad ani náznakem, přestože i ta mohla spolupůsobit na stav psychicky narušené ženy. Na druhé straně se dá tento přístup vidět jako sympaticky střízlivá snaha nedopouštět se přehnaných spekulací ohledně politických vlivů na Hepnarové čin. Film ukazuje její strach a odpor vůči lidem jako takovým a ji samotnou jako jev možný v každém společenském uspořádání – a proti tomu se dá sotva co namítnout.

V každém případě je snímek Já, Olga Hepnarová pro českou společnost důležitý jako prevence i jako psychohygiena. Vrací do veřejné debaty události, které se staly před více než čtyřiceti lety. Přesněji řečeno vlastně tuto debatu teprve naplno rozviřuje: ve své době byl Hepnarové čin a jeho kořeny prakticky tabu. Přitom takové události patří k těm, o nichž musí lidské společenství intenzivně mluvit, aby se s nimi vyrovnalo. I díky snímku Já, Olga Hepnarová už nejsme jako Olžina matka v závěrečné scéně filmu, zachovávající chladné a nelidské dekorum.