Lidovky.cz

RECENZE: Whiskola od Mumford & Sons. Kapela rozezpívala O2 arenu

Kultura

  8:37
Během emotivního pátečního pražského koncertu v O2 areně rozezpívala anglická kapela dvanáct tisíc diváků. Nezklamala staré příznivce a získala nové.

Během emotivního pátečního pražského koncertu v O2 areně rozezpívala anglická kapela dvanáct tisíc diváků. foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Otázka, zda zůstanou Mumford & Sons stejně osobití i po „elektrifikaci“ nástrojového parku a posunu svých inspirací od americany směrem k britpopu, se ukázala jako bezpředmětná. Kapela přesvědčivě spojila oba světy.

Hned úvodní píseň pátečního koncertu Snake Eyes, zahranou nadoraz s vybuzenými elektrickými kytarami, s Mumfordem a spol. zpíval chorál publika. Ve druhé skladbě, Little Lion Man, se muzikanti vrátili ke španělce, bendžu, kontrabasu a „kopáku“ a strhujícím podáním vyvolali ještě větší euforii. Nic si nepřekáželo, nic neznělo nesourodě. Srovnání navíc ukázalo, jak dobře se ve svých „akustických letech“ skupina naučila pracovat s dynamikou. I v britpopových kouscích nyní dokáže vyvinout takový tlak, o jakém se třeba Coldplay, když hráli před lety na stejném místě, ani nesnilo.

Fungovalo nejen spojení či střídání poloakustických a elektrických aranžmá. Mumford & Sons dokázali vyvolat v obřích prostorách arény komorní, útulnou atmosféru jako doma v pokojíčku, třeba když se najednou objevili mezi diváky na malém pódiu u mixážního pultu a opřeli se do povznášejícího čtyřhlasu písně Timshel. A zároveň předvádět velkolepou halovou show. Například v baladě postupně gradující tempo do intenzivní zvukové bouřeDust Bowl Dance, ve které by ani nebyly třeba závěrečné pyrotechnické efekty. Samotný sound působil dostatečně ohnivě.

Vzhledem k dřívější stylizaci londýnských mladíků do rodinné kutálky z amerického středozápadu dob dávno minulých je namístě příměr k rozuzlení půvabné české filmové parodie Limonádový Joe. Pamatujete, jak se smířené rodinné frakce kladných hrdinů a padouchů dohodly místo propagace Kolalokovy limonády a whisky na společné značce Whiskole? Mumford & Sons jí čepovali hektolitry.

Pestrost muziky ještě podtrhovali hostující hráči na dechové nástroje či houslista Tom Hobden. Šly mu jak virtuózní sóla, tak živelné, odpíchnuté vyhrávky ve stylu ostříleného hospodského „skřipkaře“. Kapela nezapomněla na nic ze svojí vstřícnosti k fanouškům a schopnosti komunikace. Krom toho, že je klávesista Ben Lovett vtipálek a logo výrobce svého syntezátoru překryl stejně stylizovaným vlastním příjmením, neváhal přehodit přes klavír českou vlajku.

Husarský kousek si naplánoval Marcus Mumford. Vydal se na procházku halou a stihl to až na zadní tribuny, přitom zvládl precizně zpívat, aniž by ho rušilo poplácávání, potřásání rukama a další přátelské interakce s fanoušky. Dařilo se mu utíkat i ochrance, která mu měla dělat v davu cestičku a krýt záda.

Gentlemani cest

K vyvrcholení koncertu využili Mumford & Sons cover-verze, které opět odrážely harmonii dvou různých inspiračních zdrojů. K americkým písničkářským vzorům odkazoval Springsteenův evergreen I’m On Fire. A domácí rockovou tradici reprezentovalo řádně divoké a tvrdé podání protopunkové a protohardrockové hymny první poloviny 60. let You Really Got Me od ikonické kapely The Kinks. Samotný závěr ovšem patřil autorskému hituI Will Wait, pochopitelně opět emotivně doprovázenému sborem z hlediště.

Mumford & Sons dokázali, že navzdory prudce rostoucí popularitě nechtějí omílat...
„Když zase přijdete, přijdeme taky,“ slíbili.

Když Mumford & Sons vyrážejí na turné, používají přídomek Gentlemen of the Road, pojmenovali tak totiž svoji produkční koncertní společnost a vydavatelství. A jako gentlemani se zachovali ik předskokanovi, decentnímu indierockovému písničkáři Billovi Ryderovi-Jonesovi (exčlen The Coral) s doprovodnou kapelou, který měl k dispozici plný zvuk i obrazovky nad pódiem. Což nebývá pravidlem.

Mumford a spol. udělali navíc i další mimořádné gesto, když přizvali během You Really Got Me Billa Rydera-Jonese do svého vlastního programu. Jeho přispěním ještě vzrostla razance slavného riffu téhle britské rockové klasiky.

„Když zase přijdete, přijdeme taky,“ sliboval Marcus Mumford během loučení. Není důvod nepřijít, když dosavadní dva české koncerty byly každý jiný a oba vynikající. Mumford & Sons dokázali, že navzdory prudce rostoucí popularitě nechtějí omílat jeden osvědčený mustr a nebojí se riskovat změny. A hlavně stále hrají do roztrhání těla, jako by jim šlo o holé přežití. Pokud ovšem bude pokračovat nárůst popularity kapely stejným tempem, musejí pořadatelé příště objednat stadion.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.