Primavera Sound měla v pátek 3. června beznadějně vyprodáno. A přestože se hudba na dvanácti pódiích hrála už od pozdního odpoledne až do časných hodin ranních, bylo to jen jedno jediné jméno, které zapůsobilo jako urychlovač částic: Radiohead. Kapela mnoha paradoxů, zajímavější snad ještě víc jako společenský a popkulturní fenomén než pouhá parta talentovaných muzikantů.
Fanouškům to neusnadnili
Podivuhodný je už samotný fakt, že před lidi s výjimkou svých začátků předstupují s nejednoduchou, rozhodně nijak posluchačsky programově vstřícnou hudbou - a svoje ortodoxní fanoušky přitom mohou počítat v milionech. K tomu připočtěme zcela „avantgardní“ způsob PR, jak jsme jej zažili okolo vydání aktuální desky A Moon Shaped Pool - protože vlastně sází na samospád, internetovou šuškandu, na nulovost klasické propagace hudby. S čímž souvisí například i to, že k vydání neexistují žádné aktuální fotografie kapely, což je věc, kterou si jinak pečlivě hlídá každá okresní hvězdička z Horní Dolní. Radiohead ale asi fotky nepotřebují. Vystačí si bez nich. A funguje to.
V souvislosti s (ne)vizualizací kapely tak ani nepřekvapí, že na hlavním pódiu Primavery to oněm desetitisícům fanoušků Radiohead nikterak nezjednodušili. Všichni ostatní účinkující nechávají své postavy a obličeje promítat na obří plátna, aby i ti nejposlednější vzadu, vzdálení od pódia více než sto metrů, měli osobnější zážitek. Radiohead promítali buď jen světelné obrazce, nebo, pokud už záběry muzikantů, tak jen detaily rukou, těl a obličejů, vždy ale laděné do různých barev a rozpité, tedy vlastně co nejméně konkrétní.
Ale i to jim nadšené publikum spolklo i s navijákem. Už kvůli dramaturgii dvouhodinového koncertu. Ta byla totiž vymyšlena výborně. Aby učinili zadost povinnosti, tedy představení nového alba A Moon Shaped Pool, odehráli z něj hned na samém začátku pět písní: Burn the Witch, Daydreaming, Decks Dark, Desert Island Disk a Ful Stop. Počínaje skladbou The National Anthem ze skvělé desky Kid A pak začala parádní jízda typu „best of Radiohead“, provázená zpěvem publika, skandováním, a v těch nemnoha písních, které to umožňovaly, i potlesky do rytmu. Jedinou odbočku k nové desce ještě udělali v půlce koncertu písní The Numbers, kterou ovšem chytře obložili megahity Pyramid Song a Karma Police.
  |
Přestože Radiohead tvoří svá alba studiově vypiplaným způsobem, koncertní podoba jejich písní je vlastně docela věrná, takže fanouškům umožňuje okamžité rozeznání toho, co se bude hrát, a vítání nadcházející programové položky mnohohlasými ovacemi. Což je možná další paradox pro kapelu, jejíž hudba je povětšinou velmi křehká, atmosféricky rozpitá a působí dojmem rozervanosti. Ve které se ale patrně fanoušci poznávají.
...a ti druzí
Dlužno dodat, že ačkoli skoro všechno, co mělo ruce a nohy, bylo mezi desátou večerní a půlnocí na Radiohead, ani kapely, které na první pohled měly boj o návštěvníky ve stejnou dobu na jiných scénách prohraný, si nakonec nemohly stěžovat. Rockerů, kteří neslyší na hlas Thoma Yorkea, přilákali podle důvěryhodných zdrojů pod svá pódia dostatek i Dinosaur Jr. (ty uvidíme 8. června v pražském Lucerna Music Baru), Tortoise i Shellac, kultovní kapela jednoho z nejslavnějších producentů světa Steva Albiniho.
Hovořit v kontextu večera, plně zasvěceného Radiohead, ještě o dalších vystoupeních dne, je možná trochu zpozdilé, ale aspoň ve stručnosti. Primavera například toho večera zažila návrat jedné velké legendy, totiž skupiny, či v tomto případě už jen jednočlenného projektu Cabaret Voltaire. Odvedl přesně to, co se dalo očekávat, a udělal to dobře: nátlaková elektro-industriální show plná obrazových i zvukových ataků sice nebyla nic pro epileptiky, ale potvrdila, kdo stál ukořenů vlastně hned dvou podstatných hudebních stylů. Návrat Cabaret Voltaire, mimochodem, Richard H. Kirk naplánoval na rok stého výročí, kdy se ve stejnojmenném curyšském kabaretu opila parta intelektuálů pod vedením Tristana Tzary a vymyslela hnutí dada.
Příjemné rockově písničkářské vystoupení předvedl australský zpěvák a kytarista Robert Forster, někdejší člen známé kapely The Go-Betweens. Už zkraje 90. let skvěle debutoval albem The Evangelist, na sólové dráze se mu zjevně vede, a svoje barcelonské vystoupení s doprovodným kvartetem z velké části postavil na písničkách z novinky Songs To Play, což je ostatně příhodný název. Hudebně Forster může trochu připomenout třeba Elvise Costella, jeho styl je univerzální a vejdou se do něj třeba i ohlasy country nebo postpunku.
PRIMAVERA POPRVÉ: Zahájení bylo v režii Washingtonova jazzfunkového klanu |
Nečekaným zážitkem byl blok turecké zpěvačky Seldy Bagcan s kapelou Boom Pam. Ta je sestavena z vesměs mladých hudebníků, kteří začátek koncertu obstarali sami dvěma instrumentálkami s akcentovanou elektrickou kytarou a jemnými orientálními doteky. Posléze na pódium vešla hlavní hvězda, sedmašedesátiletá paní tak trochu vizáže prodavačky z masny, ale když otevřela ústa a spustila, okamžitě si získala početné hlediště složené kupodivu převážně z mladých hipsterů. Selda Bagcan je navíc protestní zpěvačka, mezi písněmi mluvila o svobodě a demokracii, a to na mladé Katalánce působilo jako kalciová injekce.
Páteční program festivalu Primavera Sound byl typickou ukázkou hlavní bolesti všech velkých festivalů světa: na mnoha pódiích se toho děje tolik zajímavého, že návštěvník permanentně propadá stavům nerozhodnosti, kam se vlastně vydat. A protože ne vždycky zvolí správně, přebíhá k jiné scéně, která je na druhé straně areálu, takže si nakonec nevychutná pořádně nic. A sobota, poslední a vrcholný den letošního šestnáctého ročníku festivalu, na tom nebude jinak. Ještě že se hlavní hvězdy dne, Brian Wilson, PJ Harvey a Sigur Rós, nekryjí.
