V okolních zemích východního bloku – Polsku a Maďarsku – už tehdy tály ledy. V Sovětském svazu ve stejném roce hlásal „perestrojku“ Michail Gorbačov. V zatuhlém normalizačním Československu, kde drželi pevně otěže moci komunističtí konzervativci, se ale dál zavíralo.
Jazzová sekce byla původně jen „nekonfliktním“ sdružením příznivců jazzové hudby. Později se ale transformovala v široce respektovanou instituci, která pootevřela dveře hudební alternativě a progresivnímu umění. Pro normalizační režim se tak stala nežádoucím sdružením, hodným kriminalizace.
Lehkost jazzového bytí. Najponk a jeho Final Touch |
Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR, jak zněl celý její oficiální název, působila od roku 1971 až do poloviny osmdesátých let. V podmínkách husákovského režimu, který vnímal každou známku svobodomyslných aktivit jako „podhoubí pro podvratnou činnost“, se jí podařilo vymezit a chránit svůj cenný autonomní prostor. Obratně těžila ze svého statutu oficiálně uznané organizace – spadala pod tehdejší oficiální Svaz hudebníků. Měla mnohatisícovou členskou základnu i síť „spřátelených“ tiskáren, organizovala koncerty i výstavy, vydávala vlastním nákladem tehdy nedostupné knihy, jako byl třeba Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále. Přesahovala do mnoha žánrů, představila i legendární divadelní soubor Living Theatre. Ovládla nikým neokupované území: žádná z tehdejších oficiálních institucí se skutečně aktuálním trendům v umění v takové šíři nevěnovala.
„Jako oficiálně uznávané organizaci se jí podařilo vytvořit prostor pro řadu aktivit jinak nepodporovaných, či dokonce netolerovaných státními úřady,“ napsal dánský historik a bohemista Peter Bugge, který se věnuje českému disentu.
To bylo pro kulturní dohlížitele nestravitelné. Režim nehodlal znovu připustit uvolnění z konce šedesátých let. Spolu s tím, jak se aktivity sekce odkláněly od oficiálních představ o „vhodném umění“, přicházely početné písemné zákazy. Represivní aparát se dal do pohybu. A když se úřadům nepodařilo dostat činnost sdružení pod pevnou kontrolu administrativní cestou, nastoupily mocenské složky. „Jak se stopy existence sekce začaly v tehdejší komunistické šedi příliš vybarvovat, nastoupila Státní bezpečnost s důraznými kroky,“ říká Vladimír Kouřil, který působil ve vedení organizace jako tajemník. Přišlo zastrašování a zatýkání.
Zakazuji, co jsem povolil
Vladimír Kouřil projde pár metrů – úzkou uličkou Ke Krčské stráni na jihu Prahy – a zastaví se u patrového domku, kde bývalo sekční sídlo. Dolů se svažuje stráň, kde si kdysi aktivisté dali dostaveníčko na „lesní brigádu“. Prázdnou louku osázeli v roce 1985 za účasti známého spisovatele Kurta Vonneguta či lidí z americké ambasády. O rok později přidal svůj strom i další slavný autor, John Updike. Viděno optikou režimu to byla provokace. Jakákoli taková aktivita, která nevzešla „shora“ a úřady ji neměly pevně pod kontrolou, budila podezření.
Sekce totiž mohla díky svému legálnímu postavení pronikat k poměrně širokému publiku. To režim dráždilo. „Svým způsobem byl legální odpor komunisty považován za větší problém než nelegální,“ napsal ve své knize emotivních vzpomínek Výjimečné stavy Karel Srp, který stál v čele sekce od roku 1981.
