Lidovky.cz

Dny nové opery Ostrava v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Kultura

  14:16
Výsledkem odvahy Petra Kotíka uvádět s Ostravským centrem nové hudby současnou tvorbu a vehementní „umanutosti“ Jiřího Nekvasila při prosazování soudobé opery je operní festival NODO, New Opera Days Ostrava. Letošní již třetí bienále této u nás unikátní tvůrčí operní laboratoře se konalo od 27. do 30. června a zazněly na něm čtyři světové a dvě české premiéry.

New Opera Days Ostrava, Festival soudobé opery 27.-30.6.2016 foto: Helena Havlíková

První - pondělní - den festivalu NODO se konal v rekonstruovaných Starých koupelnách v dolu Hlubina v oblasti Dolních Vítkovic. Tento industriální prostor tak jedinečnému festivalu zaměřenému na současnou operu „sluší“. Dodává produkcím, které hledají vztahy hudby a divadla , optimální prostor bez nutnosti scénografického dotváření rekvizitami nebo stavbami, „stačí“ světlo, projekce. A sám sobě navozuje atmosféru spřízněnosti mezi interprety a publikem.

New Opera Days Ostrava, Festival soudobé opery 27.-30.6.2016

Uváděná kompozice Aventures & Nouvelles Aventures /Dobrodružství a nová dobrodružství/ evropského světoběžníka György Ligetiho se sem hodila skvělé. Libreto Aventures & Nouvelles Aventures (dá-li se pojem libreto vůbec použít) si autor připravil sám – nejde ale o řeč složenou ze srozumitelných slov, ale o „hatmatilku“, ve které samohlásky, slabiky, citoslovce, vzdechy, supění, smích nebo shluky (pff, kchkchkch, rrr, bzzzz, mmm) dostávají význam až prostřednictvím hudby, ve které je zpěv (včetně jeho vyluzování přes trychtýře, papírové roury nebo různě sevřené dlaně) dalším „nástrojem“ vedle sextetu instrumentalistů. (Připomeňme v této souvislosti skvělou operu La Serra, ve které Michal Vích, Jaroslav Dušek a Martin Smolka v roce 1994 v Divadle Archa vyšli nesrozumitelnosti slov v opeře vstříc a zvolili umělou řeč „operanto“, které nerozumí nikdo, ani autoři, protože v sobě neskrývá žádný obsah.)

Sopranistka Lydia Brotherton, mezzosopranistka Lena Haselmanna barytonista Markus Hollop, všichni ve fracích, navazovali vztahy nejen mezi sebou, ale i s dirigentem Petrem Kotíkem a hráči instrumentálního sextetu Ostravské bandy, z nichž především part perkusionisty zahrnuje i konkrétní zvuky, například šustot při listování knihou nebo muchlání a trhání novin, bouchnutí papírového sáčku, dechaři foukají do nástrojů bez konkrétního tónu, u smyčcových nástrojů se používá podladění apod. Hudebně i herecky se tak prolínaly, střetávaly, vlnily, gradovaly nebo naopak „usínaly“ různorodé „propletence“ emočních situací - poklidné souznění, naléhavé tázání, prudká hádka, brebentění, přesvědčování, vyhrožování, údiv, výsměch, zklamaní, zděšení, chlácholení, koketování, svádění, úzkostné výkřiky se střídají s bolestnými, patetickými, ironickými, chvástavými, zaznívají různé typy smíchu, oddychování, chroptění, pokašlávání, sténání, agresivního překřikování, kňourání a uzavírání koalic v této tlupě, která se obrací i na diváky v hledišti.

Pokud bychom se chtěli pokusit Aventures & Nouvelles Aventures žánrově charakterizovat, nejvíce se hodí označení „afektový voiceband“. Je dobře, že tato Ligetiho kompozice z let 1962-65 na NODO zazněla, i když se vymyká stěžejní dramaturgické linii zaměřené na „horké“ současné novinky. Fakt české premiéry, protože poněkud překvapivě u nás Aventures & Nouvelles Aventures dosud uvedeny nebyly, stejně jako vysoká úroveň provedení, toto festivalové zahájení plně oprávnily.

György Ligeti:Aventures a Nouvelles Aventures. Dirigent Petr Kotík, režie Katharina Schmitt, scéna Pavel Svoboda, světelný design Zuzana Režná. Lydia Brotherton - soprán,

Lena Haselmann - mezzosoprán, Markus Hollop - baryton. Ostravská banda. Česká premiéra, Staré koupelny, Provoz Hlubina, pondělí 27. června 2016 19:00 h.

Hodnocení 90 %

Příliš mnoho Williamů Petra Kotíka

Dalším představením prvního pondělního dne NODO, také ve Starých koupelnách, ale o dvě patra výš v rozlehlém podkrovním prostoru s velkými oblouky oken a obnaženými cihlami byla novinka William William Petra Kotíka, který ji také dirigoval.

Půlhodinovou kompozici označuje Kotík jako taneční operu. Vrství v ní (na vlastní libreto) instrumentální složku určenou houslovému duu, tři sólisty, kteří zpívají (anglicky) úryvky z hořké tragédie Williama Shakespeara Timon Athénský o deziluzi a zvratu filantropa v misantropa, vypravěčku, která čte (česky) dvě epizody ze vzpomínek Nathalie Babel, dcery ruského básníka Isaaka Babela, a pohybovou složku. Tanečníci jsou přitom jediní, kteří vytvářejí jevištní dění, protože houslisté, sólisté i vypravěčka stojí, resp. sedí u svých pultů s notami v pozadí.

New Opera Days Ostrava, Festival soudobé opery 27.-30.6.2016

Tuto zvláštní kombinaci podle Kotíka spojuje princip náhody jako jeho kompoziční strategie, kdy spojení původně nezávislých částí vytvoří překvapivý celek. Kotík k tomu uvádí analogii s krajinou: „ Když vylezete na kopec a díváte se kolem na krajinu před vámi, tak vidíte spoustu věcí. Vidíte pole, tamhle je kus lesa, tam cesta, tady jsou domy, tam v poli stojí osamělé stromy, kusy kamení, které farmáři navezli, aby jim nepřekážely. Pozorujete různé části krajiny, které vytvářejí ucelený pohled, vše spolu souvisí, má to určitou harmonii. Je v tom dokonce určitá logika nebo řád. Když se ale nad tím zamyslíte, ani jedna z těch částí, které vidíte, nebyla vytvořena s ohledem na ty druhé části. Všechny vznikly nezávisle na sobě, a pokud byly upravené vzhledem k sobě, tak to bylo z praktických důvodů, ne z nějakého předem promyšleného záměru.“

V kompozici William William se Kotík soustředil na nepředvídané a nečekané negativní zvraty, které změní lidem existenci. I když náhoda otevírá prostor pro cokoli a téma tragických politicko-společenských zvratů, násilí a nebezpečenství, které nese život, dnes snad ještě více než dříve nabývá na hrozivé aktuálnosti, přece jen postihnout na jediný poslech všechny spojitosti i ne-spojitosti atonálně a atematicky kolážovitě založené kompozice (s českým překladem anglického zpívaného textu v ruce a bez možnosti vidět taneční složku) bylo krajně obtížné. A jedna z myšlenkových dominant zpívaného textu, ve které Timon říká, že „náhoda neexistuje, protože všechno je vždycky náhoda“, projde v hudbě bez zřetelnějšího zvýraznění.

I když Kotík zdůrazňoval, že na taneční vrstvu klade největší akcent, s výjimkou prvních dvou řad publika ji bez elevace hlediště nebylo možné sledovat. Vypravěčka (Pavla Gajdošíková) se při přednesu textu na principu melodramu musela držet hudby. Dvě epizody ze života Židů ve Francii za druhé světové války přednášela ve velmi pomalém tempu, které navozovalo až nepříhodnou patetičnost. Houslové duo String Voice Pauliny Kim a Conrada Harrisových bylo ovšem bravurní stejně jako sólisté.

William William je jakousi intelektuální „literární operou“, jejichž sdělení je založené více na obsahu slov než hudbě. Ostatně analogický „žánr“ zvolil Kotík již ve své předchozí opeře Mistrovská díla.

Je třeba uvést, že kompozici William William komponoval Petr Kotík na objednávku festivalu vlastně narychlo jako „záskok“ za původně plánovanou inscenaci Salvatora Sciarrina Macbeth, kterou přes maximální úsilí NODO neponechala Deutsche Staatsoper na repertoáru. (Připomeňme, že Sciarrinova hypnotizující opera podle Franze Kafky La porta della legge / Dveře zákona byla vrcholnou událostí prvního ročníku NODO.) Součástí zadání festivalu bylo shakespearovské téma k letošnímu čtyřstému výročí.

Podobně jako v případě předešlé opery Mistrovská díla, která po prvním uvedení na NODO v roce 2014 zazněla v konečné a přesvědčivější podobě v Ostravě loni, zdálo se, že i s touto premiérou bylo lépe ještě počkat a zpracování dále domýšlet. To ale nijak nezpochybňuje Kotíkovu klíčovou roli tvůrce, experimentátora a neúnavného entuziasty, kterému společně s Jiřím Nekvasilem vděčíme za příležitost poznávat soudobou tvorbou, a který také vkládá svoje umění v tak krátkém čase hudebně nastudovat mnoho z uváděných kompozic.

Petr Kotík: William William. Dirigent Petr Kotík, choreografie Matilda Sakamoto, tanec

Matilda Sakamoto, Colin Fuller, Rei Masatomi, Isabelle Ayers, Giordano Bozza, zpěv Kurtizána - Alma Samimi, soprán, Přítel - Markus Hollop, baryton, Timon - Adrian Rosas, bas, Vypravěčka Pavla Gajdošíková, String Noise, houslové duo - Pauline Kim Harris

Conrad Harris. Světová premiéra, Staré koupelny, Provoz Hlubina, pondělí 27. června 2016 20:30 h.

Hodnocení 70 %

Íránské a polské prodění u vod Léthé

Přímo na objednávku NODO a ve spolupráci se Spectro Center for New Music vznikla také opera U vod Léthé íránského skladatele Idina Samimiho Mofakhama (1982). Spolupracoval na ní s další účastnicí kurzů Ostravského centra nové hudby - s polskou skladatelkou a dirigentkou Martynou Koseckou (1989). Bylo zajímavé, že tito třicátníci sáhli po tématu, které prostřednictvím Léthé míří k životnímu bilancování před smrtí. Zaměřili se na fiktivní situaci, ve které muži z různých historických období rozkrývají tajemství a traumata svých životů tváří v tvář této řece/bohyni zapomnění z řecké mytologie. A bez pokusu o hledání nových vztahů hudby, slova a divadla zůstali u tradičních vztahů, které pojali až s jakýmsi opatrnickým patosem.

New Opera Days Ostrava, Festival soudobé opery 27.-30.6.2016

Léthé (vynikající mezzosopranistka Alma Samimi) v bílé antické říze stojí na podstavci ve výřezu nakoso postaveného prázdného pozlaceného rámu. Po straně má skleněnou kouli akvária, do kterého pomalu padají kapky (a tento amplifikovaný zvukový efekt se stává součástí partitury). Čtveřice postav s mrtvolnými černými kruhy pod očima, v pomačkaném špinavém dříve honosném oblečení se před ní bosky brodí v písku a v jakémsi časovém meziprostoru uprostřed antických torz a sloupy, ale i spadlého lustru se zpovídá ze svého konání. Renesanční skladatel Gesualdo da Venosa rozkrývá vraždu své ženy a jejího milence, které přistihl in flagranti, psychicky nemocného Roberta Schumanna trápí jeho sebevražedné sklony, rusko-německý židovský skladatel Alfred Schnittke, autor opery Gesualdo, se snaží dobrat své identity a přináležitosti k německé kultuře. Na některé činy ale nelze zapomenout a postava Edwarda Mordakea, což byl patrně fiktivní muž, údajně anglický šlechtic, který měl v zadní části hlavy druhou tvář, se v kontratenorové pěvecké poloze (skvělý Karol Bartosiński) s dramaticky mučivou naléhavostí snaží zbavit své druhé, démonické tváře. Připomíná tak, že i když ostatní mají viditelnou tvář jen jednu, každý z nás jich má více. Na závěr voda v akváriu zrudne a čtveřice čekatelů na předsmrtné úlevné zapomnění padne k zemi - zda se jim podařilo dobrat se odpovědí na správnost své životní pouti, se publikum může jen domýšlet. Léthé si může ovšem být jistá, že dříve či později dorazí k jejím vodám zapomnění další.

Ačkoli byla opera založená na postavách skladatelů období renesance, romantismu a 20. století, Mofakham nepoužíval citace jejich hudby, ale ve sledu árií a ansámblů uplatnil vlastní kompoziční styl, který vychází z tonality a struktury evropské hudby bez vazby na Mofakhamovy íránské kořeny.

Orchestr – opět vynikající Ostravská banda řízená Rolfem Guptou - byl v sále multižánrového centra Cooltour netypicky vtěsnán do proluky uprostřed hlediště, zády k jevišti. Vzhledem k amplifikaci sólistů i hráčů to žádný zvláštní zvukový efekt nepřineslo. Zpívalo se v anglickém originále, s českými titulky, které však nebyly přesně synchronizovány se zpívaným textem, což velmi znesnadňovalo sledování děje i jeho pochopení.

New Opera Days Ostrava, Festival soudobé opery 27.-30.6.2016

Je určitě dobře, že NODO otevírá příležitosti pro mladé autory. A nápad konfrontovat trojici skladatelů s Léthé vzbuzoval očekávání. Ale podobně jako při minulém ročníku v případě mladičké čínské skladatelky Mojiao Wang a její opery Setkání, byla díla těchto mladých tvůrců paradoxně nejtradičnější a zahltila operní tvar tíhou myšlenek, které vycházely ze slov s příliš „obecným“ hudebním jazykem.

Idin Samimi Mofakham: At the Waters of Lethe. Dirigent Rolf Gupta, režie a scéna Ewelina Grzechnik, Marta Grądzka, živá elektronika Martyna Kosecka. Obsazení Lethé - Alma Samimi, mezzosoprán, Carlo Gesualdo da Venosa - Adrian Rosas, bas, Alfred Schnittke - Arash Roozbehi, baryton, Robert Schumann - Abdolreza Rostamian, tenor, Edward Mordake - Karol Bartosiński, kontratenor. Ostravská banda, komorní orchestr. Ve spolupráci se Spectro Center for New Music. Světová premiéra, Cooltour, úterý 28. června 2016 19:00 h.

Hodnocení 50 %

Cíglerův táhlý zvlněný pohyb

Další novinkou na objednávku NODO (s podporou Ministerstva kultury) byla opera Petra Cíglera (1978) s poněkud bizarním názvem Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu. Tím podélným předmětem je chřestýš. Libreto Petra Odo Macháčka z pražského divadla Kámen (který inscenaci také režíroval) na začátku nastoluje základní situaci: v domácnosti muže a ženy (zřejmě dobře fungující) se náhle objeví chřestýš a pak další, záhadná žena. Opera zkoumá jejich vztahy. O tom diváky věcně informuje průvodce/vypravěč stojící uprostřed hlediště.

New Opera Days Ostrava, Festival soudobé opery 27.-30.6.2016

Chřestýš autory zjevně zaujal natolik, že se publiku dostalo i zoologicky zasvěceného výkladu o zrohovatělém konci ocasu tohoto hada, jehož třesení má varovat útočníky, a tepelných senzorech, díky kterým dokáže spolehlivě lapit potravu, a očích na principu camery obscury. I když se jak chřestýš tak žena plíživě a citlivě pohybují nocí a ani jeden z nich neshazuje žádné předměty z polic nebo stoků, soužití není idylické a dochází k dramatickým krvavým rvačkám – mezi chřestýšem a jezevcem, chřestýšem a ženou a nakonec i mezi mužem a ženou. Účastníci sice přežívají, ale notně zdevastováni. Slovní i hudební vyjádření a zkoumání táhlého zvlněného pohybu v kontrastu se souboji nepostrádalo vtip a bylo i příležitostí pro vypravěče Jiřího Šimka, který vygradoval své vyprávění do accelleranda záplavy slov při líčení souboje chřestýše s jezevcem.

I když Cígler tvrdí, že operní árie jsou pro něj nepřijatelné, ve struktuře jeho Táhlého pohybu najdeme místa, jakkoli jen kratičká, která princip árie používají – situace se v nich zastaví a tvůrci si „pohrávají“ se slovy a jejich opakováním, varírováním, přesmyčkami v melodicky profilovaných plochách. Z hlediska struktury jde vlastně o číslovou operu, ve které se střídají zpívané a mluvené scény - role zpívající Ženy a Muže je určena vždy dvojici sólistů, které doplňuje čtveřice činoherců. Předěly tvoří jakési refrény, ve kterých autoři opakovaně připomínají, že jsme svědky táhlého zvlněného pohybu. A operu uzavírá repríza, která rekapituluje podstatu proběhlých událostí.

Táhlý zvlněný pohyb je také východiskem převážně dvojhlasých hudebních linií, které ve se ve stylizované zvukové charakteristice situací a rozpoložení postav z unisona „rozjíždějí“ do mikrointervalových řezavých disonancí i lahodnějších souzvuků, posouvají se v sekundách, zpomalují se v klidu porozumění a zrychlují do prudkých výpadů, jak vznikají mezi jednotlivými aktéry, sviští ve rvačkách a s fanfárou oznamují vítězství v bitce. Všichni sólisté – sopranistky Aneta Bendová a Eva Gieslová stejně jako tenorista Vojtěch Semerád a barytonista Josef Škarka - osvědčili schopnost naplnit autorovy mikrointervalové záměry a soustředění na vzájemnou koordinaci. Tu s Ostravskou bandou také zvládal dirigent Ondřej Vrabec. A je otázka, nakolik byly nutné mikroporty, které zážitek z neobvyklých mikrointervalových barev spíše umenšovaly. Režie Petra Odo Macháčka temporytmus táhlého pohybu a rvaček nesledovala a pro jednotlivé scény zaujímali aktéři v prostorově různých rozmístěních statické postoje.

Autor scény David Bazika (šéf výpravy ostravského divadla) na podlahu jeviště sice křídou namaloval obrys jakéhosi zvlněného předmětu, který Muž a Žena měří a fotografují, ale diváci sedící v přízemí (což byla většina), ho vidět nemohli. A proč David Bazika na scénu umístil opravdové auto a hlediště od jeviště oddělil rolemi ostnatého drátu, který museli interpreti několikrát podlézat, zůstalo nejasné, resp. drát navozoval aktuální imigrantské asociace a tím i politické souvislosti, které s vlastní operou nijak nesouvisely.

Opera Petra Ciglera byla spíše hrou zvuků a slov se systematicky nastavenými pravidly, ve kterých ukázal schopnost nápaditě hudbou vyjádřit situace a strukturovat celek. Ostatně povoláním je vědec specializovaný na nanochemii.

Videopřenos Český rozhlas Vltava pořídil z premiéry záznam, který je stále dostupný na portálu Klasika.

Petr Cígler: Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu. Dirigent Ondřej Vrabec, režie Petr Odo Macháček, scéna David Bazika. Obsazení: zpívající žena 1 - Aneta Bendová, soprán, zpívající žena 2 - Eva Gieslová, soprán, zpívající muž 1 - Vojtěch Semerád, tenor, zpívající muž 2 - Josef Škarka, baryton. Divadlo Kámen: mluvící žena 1 - Zdeňka Brychtová, mluvící žena 2 - Lenka Chadimová, mluvící muž 1 - Vladimir Benderski, mluvící muž 2 - Jiří Šimek. Ostravská banda. Světová premiéra, Divadlo Antonína Dvořáka středa 29. června 2016 18:30 h.

Hodnocení 75 %

Alpská animovaná opera, kde se mečí, houká, kváká a troubí

Scénickou premiéru měla na NODO kompozice No.42 [In the Alps] (2008) britského skladatele Richarda Ayrese (1965), který je zároveň autorem konceptu a libreta. Napsal ji pro Barbaru Hannigan. Jak sám Ayres prohlašuje, jde o postupy němého filmu, ale „bez filmu“, jen s typickými titulky. A mohli bychom parafrázovat, že jde o jakousi animovanou operu bez opery, protože žádná z postav se nevyjadřuje tradičním způsobem – jedna je němá a komunikuje pouze hrou na trubku, druhá umí jen zvířecí skřeky – a v závěru bůh Zeus neuměle duje do božského rohu s předsevzetím, že by měl víc cvičit, aby jeho basové tóny zněly dostatečně majestátně.

Zhruba tři čtvrtě hodinová kompozice začíná stvořením světa a Alp za zvuku ironicky stylizovaných motivů z Wagnerova Zlata Rýna nebo Alpské symfonie Richarda Srausse. Následuje podivný příběh holčičky, která se po zřícení letadla jako nemluvně jediná zachránila na nepřístupné alpské hoře, kde se v izolaci od lidí naučí mluvit od horských zvířat – kozy, sovy, ropuchy, morčete, holubice, orla, medvěda, cikády, prasete nebo slavíka. Způsob, jakým se Dívka (excelentní sopranistka Lydia Britherton) vyjadřuje prostřednictvím typických zvuků těchto zvířat tak, že gradují do neuvěřitelně rychlého střídání a jakési parafrázi koloratur, byl strhující, vtipný, zábavný. A v dalších výstupech přidala parodii muzikálu a v závěru dojemné, nikoli však sladkobolné lamento.

New Opera Days Ostrava, Festival soudobé opery 27.-30.6.2016

Druhou postavou je němý chlapec Bobli, který žije v alpském údolí a naučil se s lidmi dorozumívat prostřednictvím hry na trubku (brilantní trumpetista János Elmauer). Bobli a Dívka se jednoho dne vzájemně uslyší a jsou okouzleni. Bobliho pokus dostat se na nepřístupnou horu ale končí nezdarem – na jiné hoře sedí Zeus, kterého rozladí, že mu zrovna nejde božská hra, zhluboka vydechne a v bouři, kterou tak vyvolá, Bobli zahyne.

Tento základní příběh prokládají úvahy o plynutí času, jehož vnímání se odvíjí od tlukotu srdce. Stále stejný úsek hudby by jepice ani nedoposlouchala, zatímco pro prehistorickou velrybu by to byl jen sotva zaznamenatelný okamžik. A skytské hlístici by to bylo jedno – necítí vibrace, nepozná, jestli je hudba rychlá nebo pomalá, nechápe to.

New Opera Days Ostrava, Festival soudobé opery 27.-30.6.2016

I když se happy end nekonal, kombinace zvláštního, tragického příběhu o lidské komunikaci, který inspiruje k zamyšlení, a svěží a vtipný kompoziční nadhled, se kterým se Ayres „nestydí“ půjčovat si z nejrůznějších zdrojů klasické, taneční hudby včetně odrhovaček i alpského jódlování, neotřele vymýšlí zvukomalebné vyjádření zvuků zvířat, svištění větru, pádu letadla a dalších situací, vyústila do nápaditého hudebního divadla. Stalo se tak i zásluhou skvělého výkonu Ostravské bandy, v tomto případě pod vedením Rolfa Gupta, a jednoduchého, ale výstižného scénického řešení režisérů Jana Horáka a Michala Pěchoučka. Orchestr seděl v zadní části jeviště, jeviště v přízemí bylo pro diváky uzavřeno a diváci sledovali dění z balkónu a galerie. Důvod tohoto uzpůsobení se projevil až v závěru, kdy dvě děti, dubly Dívky a Bobliho, přes sedadla přízemí přetáhly obrovitou rudou plachtu (milostného vztahu), kterou překryly mohutná polena, které dívka přivezla na vozíčku.

Ayresovo No. 42 patřilo po Ligetiho Dobrodružstvích k dalším českým objevům letošního NODO.

Richard Ayres: No. 42 (In the Alps). Dirigent Rolf Gupta, režie Jan Horák, Michal Pěchouček, scéna Michal Pěchouček. Obsazení: Dívka - Lydia Brotherton, soprán, Bobli - János Elmauer, trubka. Ostravská banda. Premiéra operní verze / inscenované melodrama, Divadlo Antonína Dvořáka středa 29. června 2016 20:30 h.

Hodnocení 100 %

Oresteia

V divadle Jiřího Myrona byla na závěr festivalu uvedena v české premiéře opera řeckého skladatele Iannise Xenakise (1922-2001) Oresteia (1965, po revizích 1989, tj. včetně částí Kassandra a Bohyně Athéna). Tento tvůrce řeckého původu, který však celý svůj umělecký život prožil ve Francii, začínal jako stavební inženýr v ateliéru Le Corbusiera, než se stal – bez profesionálního vzdělání – jednou z nejoriginálnějších osobností hudby druhé poloviny 20. století.

Východiskem pro jeho kompoziční styl se stali předsokratovští filozofové s jejich chápáním hudby na matematických principech. Kompozici velmi přesně vystihuje Petr Bakla v programové brožuře k uvedení Oresteii na NODO, „jedná se o přiznaně anachronickou re-imaginaci řeckého „Gesamtkunstwerku“, zahrnujícího hudbu, zpěv, tanec a scénickou akci, o fantazii nad antickým textem. Od kusých zpráv a domněnek, které máme o tom, jak ve skutečnosti představení klasických řeckých her vypadalo, se Xenakis odrazil k vytvoření tvaru, který vedle sebe staví avantgardní a archaizující kompoziční techniky, časoměrnou deklamaci sboru a strhující rytmickou komplexnost, inspiraci japonským obřadním divadlem a virtuózní barytonové sólo i neméně náročný part bicích nástrojů, který je doprovází. Spojuje zpěv, tanec a instrumentální hudbu do temného spektáklu, plného syrové energie“.

New Opera Days Ostrava, Festival soudobé opery 27.-30.6.2016

I když Xenakisova Oresteia vychází z Aischylovy starořecké trilogie a Aischylos zavedl druhého herce, takže umožnil dialog a dramatickou akci, Xenakis svěřuje vedle mohutného chóru všechny role dramatu jedinému sólistovi – barytonistovi. Ten pro vyjádření dialogu střídá svou mužskou hlubokou polohu a altový falzet. Partnerem mu je v části Kassandra pouze hráč na bicí. A výkon v kongeniálního barytonisty Holgera Falka a perkusionisty Tamáse Schlangera byl fantastický a stal se dominantou představení. Nicméně režisér ostravského nastudování Jiří Nekvasil přece jen druhého herce přidal a Jan Vlas se stal jakýmsi pohybovým „zrcadlem“ příběhu Agamemnónova rodu po návratu tohoto mykénského vojevůdce z Trojské války.

Opera se odehrává na jednoduché scéně členěné schody a kovovou lávkou. Zde stála v černých suknicích mužská část sboru Canticum Ostrava, zatímco ženská součást čekala rozesazena v hledišti na svoji příležitost v dalších částech Orestei. Rozsáhlý a mimořádně obtížný sborový part zvládl sbor pod vedením zkušeného Jurije Galatenka na vysoké profesionální úrovni. V samotném závěru se přidá dětský sbor Permoníček. V obřadnosti jejich vystupování o to více vynikla scénická akce, kdy se zvedne boční stěna a z prostoru za ní se zlověstným rachotem vypadne vojenské „harampádí“ přilbic, štítů, mečů, oštěpů.

New Opera Days Ostrava, Festival soudobé opery 27.-30.6.2016

Text Xenakisovy Orestei je ve starořečtině, a je otázka, nakolik celkovému vyznění napomohlo rozhodnutí inscenátorů komplikovaný text mytologického příběhu nezprostředkovat titulky, ale uvést diváky do obsahu díla „klipy“, které v provedení činoherců odvyprávěly jednotlivé příběhy, promítané na začátku představení na stěny a strop hlediště za zvuku mořského vlnobití.

Oresteia je náročné hodinové dílo. NODO a Ostravské bandě pod vedením Petra Kotíka patří dík, že české publikum mělo příležitost se s ním seznámit.

Iannis Xenakis: Oresteia. Režie Jiří Nekvasil, dirigent Petr Kotík, scéna David Bazika. Obsazení: Holger Falk, baryton, Tamás Schlager, perkuse, Canticum Ostrava, Jurij Galatenko, sbormistr, Dětský sbor Permoníček Karviná, Stanislava Burešová, sbormistryně. Ostravská banda. Divadlo Jiřího Myrona, čtvrtek 30. června 2016 18:30 h.

Hodnocení 80 %

Trendy

I když hudebně-dramatická díla, která v pestré dramaturgii na NODO zazněla, nejsou komplexním obrazem současných podob a trendů operního žánru v nejširším současném chápání tohoto pojmu, dá se shrnout několik obecnějších postřehů.

Vztah hudby a slova

Nekončící diskuse o vztahu hudba a slova, které dostala opera „do vínku“ od samého počátku, se v dílech, která byla uvedena na NODO, přiklánějí k hudbě. Ligetiho Dobrodružství ale i Ayresovo Č. 42 V Alpách, podobně jako při předchozím NODO Smolkovy Seznamy ukazují, že jsou to hudebně vyjádřené emoce, které dokonce bez ohledu na obsah a srozumitelnost zpívaného textu dokážou zprostředkovat sílu situací a nálad, které sdělují.

Opery založené na významech textu, který navíc nebývá při zhudebnění vždy zřetelně srozumitelný a při poslechu hudebně-dramatického díla se k němu (na rozdíl od četby) nelze vrátit, s divákem komunikují obtížněji, jak bylo zřejmé z Mofakhamoa U vod Léthé a především Kotíkovy taneční opery William William. A z této důvěry ve slovo pak plyne i Kotíkova snaha zapojovat do díla vedle zpívané linie i mluvené slovo. Tuto kombinaci použil i Petr Cígler.

K vyváženosti hudby a slova směřoval nejvíce Xenakisova Oresteia.

Přetržitost

Společným znakem většiny kompozic letošního NODO je rezignace na tradičně rozvíjený příběh. Ligeti ho při použití asémantických hlásek zavrhl zcela, Kotík vrstvil náhodný souběh různých útržků, Cígler „zastavil“ situaci, kterou z různých aspektů v díle zkoumal a Xenakisova Oresteia je spíše volnou fantazií nad momenty vytrženými z Aischylovy trilogie. A i když se Mofakhamova Léthé a Ayresovo Č. 42 dá „převyprávět“, jsou to stručně a dějově vlastně velmi jednoduché příběhy.

S takto strukturovaným mimohudebním obsahem kompozic souvisí i pojetí postav. V mnoha uváděných dílech neplatilo, že jeden part je svázán s jednou rolí. V Ligetiho Dobrodružstvích nemají sólisté žádná jména a můžeme se jen domýšlet, kolik lidí se do víru emocí vlastně zapojuje. Cígler jednotlivé postavy „své“ domácnosti s chřestýšem dubluje a snaží se tak vymanit z toho, aby sólisté své role prožívali. A Xenakis naopak slučuje do partu jednoho interpreta různé postavy. A Ayres volí postavy, které schopnost vyjadřovat se zpěvem na srozumitelný text ztratily.

Spřízněnost

Těžko si sice představit, že některá z předvedených produkcí se stane setrvalou součástí repertoáru kamenných divadel vedle Verdiho, Pucciniho nebo Mozarta a dalších „klasiků“. Nicméně možnost sledovat, jak se současní tvůrci snaží navázat na klasickou operu nebo se vůči ní s různou mírou zarputilosti vymezit, je unikátní příležitost, jak do dílny soudobé hudby nahlédnout - a v tom je význam NODO (nejen v domácím prostředí) nezastupitelný.

Letos nejvíce obstálo Ayresovo No. 42 [In the Alps] v závěsu s Ligetiho Aventures & Nouvelles Aventures. A nevadí, že se neobjevila „trefa“, jaká se podařila při minulém ročníku díky opeře pro „mluvce“ Sezname, otevři se! Martina Smolky a Jiřího Adámka. Tato opera, která se stala nejen vrcholem NODO, ale lze ji považovat za největší událost operního dění u nás za poslední léta, pokračuje dál vlastním životem. A je na místě spíše otázka, proč se komorní verze Seznamů, jak pod názvem Bludiště seznamů Smolka s Adámkem upravili tuto objednávku 2. festivalového ročníku, do letošního programu nedostala. Přitom se Bludiště seznamů hrálo ve stejných dnech v pražském divadle Alfred ve dvoře. A nedlouho předtím zde zazněla další produkce, která by ostravský festivalový program zajímavě obohatila – Eleusis, post-internetová opera o nemožnosti velkého příběhu ve specifické poetice alternativního seskupení Handa Gote Research & Development. Škoda, platforem a nadšenců pro soudobou operu u nás není zase tolik. I když zase ne málo! Chuť a náladu vydat se za dobrodružným objevováním nových oper bez zaručeného výsledku projevilo tolik lidí, mezi kterými převažovali mladí, že se na některé produkce skoro nemohli vejít. A odezva svědčila o zaujetí, ba v mnoha případech nadšení pro uváděné inscenace.

Při nízkoropočtovém systému NODO se dopředu nedá odhadnout, jak která inscenace dopadne. Studují se v neuvěřitelně krátkém čase těsně před festivalovým provedením a přitom mají především díky obrovské muzikantské pohotovosti Ostravské bandy i sólistů zběhlých v tomto typu repertoáru, zapsaného do partitury často nikoli notami, ale různými značkami vlnovkami, křížky, a dirigentů s Petrem Kotíkem v čele vysokou interpretační úroveň. A třebaže vedle představení, která otevírají nové operní obzory, zazněla i díla, která v tuto chvíli nepřesvědčila, má společné sdílení odvahy hledat nové a nevyzkoušené smysl.

Inspirace na dny příští

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. Dirigent Roman Válek, režie Constance Larrieu & Didier Girauldon, scéna Tom Viller, kostýmy Petra Krčmářová, choreografie Ladislava Košíková, sbormistryně Tereza Válková. Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir. Don Giovanni - Adam Plachetka, Komtur - Richard Wiegold, Leporello - Boris Prýgl, Donna Anna - Jana Šrejma Kačírková, Don Ottavio - Krystian Adam, Donna Elvira - Kateřina Kněžíková, Zerlina - Lenka Cafourková Ďuricová, Masetto - Jiří Miroslav Procházka. Hudební festival Znojmo, jízdárna Louckého kláštera. Premiéra 7. července, reprízy 9. a 10. července 2016 20:00 h. Přímý přenos ze sobotní reprízy 9. července vysílá Český rozhlas Vltava.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.