Říká si Brodka a je z Polska. Zpívala se svou kapelou na Full Moon Stage, sice jedné z nejmenších scén areálu, umístěné v zákoutí pod historickou těžní věží. Scéna má ovšem vybraný domácí i zahraniční program, jehož dramaturgii určuje stejnojmenný hudební časopis. Konkrétně Brodku si zde našlo tolik lidí, že zaplnili nejen celé prostranství, ale i příchozí můstky a cesty.
V hudbě téhle zpěvačky a multiinstrumentalistky, která vystřídala kytaru, baskytaru i klávesy, a jež má podobnou kariéru jako naše Aneta Langerová (neboli postup od vítězství v obdobě naší Superstar, přes našlápnutou kariéru v popu, „prozření“, rozhodnutí postavit se plně na vlastní nohy a nalezení ojedinělého výrazu na posledním, letošním albu Clashes, navíc natočeném v USA), nalezneme ohlasy skoro celých dějin ženské rockové hudby, aniž by se ovšem jednalo o nápodoby.
  |
Monika Brodka, jak zní její celé jméno, má zjevně hodně naposloucháno, od Blondie, Siouxsie, Jarboe, PJ Harvey až po současné hvězdy typu Imogen Heap, St. Vincent nebo Bat For Lashes. Prakticky každá písnička zní jinak, je v nich křehký indie pop i drsný punk. Všechno ale kupodivu drží krásně pohromadě a posluchač, pohlcený kouzlem drobné zpěvačky, se s koncem jedné písničky už těší na tu následující. Doprovodná kapela je tvůrčí i tvárná, kytarista se modulacemi zvuku svého nástroje může směle podívat do očí největším „krabičkářům“ typu Roberta Frippa. Brodka je prostě skvělý příspěvek Polska na evropskou alternativní scénu a je dobře, že letos na Colours hrála. Příště už to určitě bude na jednom z hlavních pódií.
Blok Brodky se bohužel částečně kryl s vystoupením britských Slowdive na druhé hlavní scéně. Nicméně koncert po dvou desítkách let obnovené kapely stálo zato si vychutnat, protože se jednalo o druhý nejsilnější zážitek prvního večera. Slowdive předvedli přímo esenciální definici stylu shoegaze - stěny ze dvou až tří zkreslených elektrických kytar, ve kterých se vznáší sférický, vlastně až popově melodický dívčí (vlastně teď už dámský) vokál Rachel Goswell.
Colours of Ostrava, 14. 7. 2016 (Slowdiwe)
Těžištěm programu Slowdive bylo jejich klíčové album Souvlaki z roku 1992. V souladu se „zadáním“ žánru, který kapela nejen spoluvytvářela, ale svým historickým comebackem na barcelonské Primaveře před dvěma lety pomohla opět uvést do popředí zájmu hudebního publika, se kromě světelné hry na pódiu neodehrávaly žádné rušivé tanečky (výjimkou byl občas pohyblivější basista Nick Chaplin). Tahle hudba je a vždycky byla primárně pro toho, kdo nepotřebuje prvoplánově vodit za ruku a stačí mu se nechat unést do hudebního, či přesněji řečeno zvukového světa skupiny.
Dění na hlavním pódiu a celý festival odstartovala skotsko-irská kapela Treacherous Orchestra. Na úvod dramaturgie nasadila kapelu, která příchozí návštěvníky rozpumpuje. Bylo to potřeba i s ohledem na ne zrovna ideální počasí, kdy nad Ostravou křižovaly přeháňky a i teplota padala dost hluboko pod červencový normál. Kapele nelze vytknout nic čistě hudebního, z odkazu ostrovní lidové hudby vytahuje skočné prvky, výborně jí to šlape, díky dudám má zajímavý sound. Je ale škoda až přílišné čechomorské estrádnosti.
Colours of Ostrava, 14. 7. 2016 (Treacherous Orchestra)
Hlavními hvězdami večera, alespoň podle přání pořadatelů, byli Australané Tame Impala. Je pravda, že jsou fenoménem letošní festivalové sezóny a už proto zřejmě bylo potřeba je na Colours pozvat. Fenoménem ovšem trošku nepochopitelným, protože Tame Impala se sice snaží aktualizovat psychedelii konce 60. let, ale příliš se jim to nedaří. Chybí jim výraznější autorský rukopis, jejich hlavy v oblacích putují nepříliš autenticky a všechny zvukové krajiny, jimiž procházejí, už mají dost po sezóně, navíc do nich vlastně jen nahlížejí klíčovou dírkou.
Colours of Ostrava, 14. 7. 2016 (Tame Impala)
Večer na hlavním pódiu zakončoval projekt Francouze Anthonyho Gonzaleze s názvem M83. Dalo se na něj hezky koukat, vizuální složka všechna čest, stejně jako plastický a velmi široký sound. Ale tam, kde obvykle v hudbě bývá obsah, bylo naprosté prázdno. Jen naleštěné citace z artrocku, jarreovské pokleslé elektroniky nebo neméně pokleslých oldfieldovských her na popové umění.
Colours of Ostrava, 14. 7. 2016 (M83)
Páteční program Colours of Ostrava se odpoledne rozjede naplno. Hlavní akvizicí je bezesporu ANOHNI se svými protestsongy elektronického věku, severské progresivní zpěvačky Aurora a Susanne Sundfor, holandští elektro-bluesmani My Baby, ale třeba i italský noise band Zu či projekt českého všeuměla Kittchena, který doprovodí němý sci-fi film z roku 1918.
