Populární Aerosmith u nás naposledy hráli v roce 2010 a byl to skvělý koncert. Na kapele rozhodně nebylo vidět, že ještě rok předtím jí hrozil rozpad, kdy zbývající členové pohrozili Tylerovi vyhazovem z důvodu jeho stále se horšící závislosti na lécích. Ty mu měly zprvu tišit dlouholeté ortopedické bolesti, posléze se ale zpěvák stal jejich otrokem. Podstoupil léčení a následujícího roku tedy mohl vyrazit znovu na turné.
Po jeho skončení Aerosmith vydali zatím poslední, v pořadí patnácté studiové album s názvem Music from Another Dimension! s vročením 2012. Jeho propagaci byla věnována další dvě léta, včetně loňského turné po Americe, kde si kapela vybrala ke koncertování vesměs menší lokace. Ne snad proto, že by zájem o ni opadl, ale prostě proto, že jí – slovy Stevena Tylera – chyběl pohled do očí fanoušků.
Někdy v té době už Tyler začínal pracovat na své první sólovce, zatímco druhý lídr kapely, kytarista Joe Perry, si užíval zábavu ve svém all-stars vedlejšáku Hollywood Vampires, ve kterém se patrně královsky baví se zpěvákem Alicem Cooperem a hercem, v tomto případě ovšem především kytaristou Johnnym Deppem. Srdeční kolaps, který utrpěl 10. července přímo na pódiu v New Yorku, se ukázal jako nijak závažný a v kuloárech se už mluví o tom, že není vyloučeno, že Aerosmith začnou pracovat na novém albu. Celá pětice se uvidí nejpozději v září, kdy zahajuje turné po Latinské Americe. To ovšem nemění nic na tom, že Steven Tyler je momentálně na americké šňůře se svým sólovým projektem.
Country necountry
Tylerovo první sólové album nese název We’re All Somebody from Somewhere a od jeho prvního ohlášení prostřednictvím médií se mluví o tom, že pro zpěváka znamená vyjádření lásky k hudbě country. On sám v rozhovorech zmiňuje, že pochází z rodiny, ve které se country vždycky poslouchala a že jednou z nejoblíbenějších kapel jeho dětství byla dvojice Everly Brothers, jež zosobňovala přechod od country k rock’n’rollu.
Otázka zní, co pod pojmem „country“ rozumíme u nás, co pod ním rozumějí v Americe, co je jenom snaha o reklamu a kde začínají a končí možnosti hudebníka, jenž zasvětil život jednomu stylu v prakticky neměnné podobě.
Ve Spojených státech se nálepka country totiž dává kdečemu, i hudbě, jež z úzkého českého pohledu s country nic společného nemá – u nás si tento žánr spojujeme zpravidla s klobouky s liščími ohony, táboráky a pidlikáním romantických písní na banjo. Současní představitelé americké country jsou ale de facto rockeři a mnohé zpěvačky považujeme spíš za hvězdy středoproudé popmusic. Možná i proto se v souvislosti s Tylerovou deskou mluví právě o country, jež stále je, ať si o tom myslíme, co chceme, i v současné Americe vedle hip hopu bezesporu nejpopulárnějším žánrem.
Druhá věc je, že Steven Tyler možná opravdu původně chtěl udělat country album v užším slova smyslu. Ostatně, pozval si k ruce i ty správné lidi. Muzikanty z Nashvillu a hlavně T Bone Burnetta, producentskou hvězdu, která má na kontě řadu významných nahrávek, jež s klasickou country mají mnoho společného, mimo jiné desky Willieho Nelsona, Roberta Planta s Alison Kraussovou nebo úspěšné soundtracky k filmům Walk The Line nebo Bratříčku, kde jsi.
Burnett ovšem produkoval jen polovinu písniček, zbytek Tyler rozdělil mezi další „rádce“. Na výsledku je to znát. Od pokusů o hudbu, která by zněla skutečně jinak, než jak ji v Tylerově podání známe, stejně nakonec skoro vždycky sklouzne k aerosmithovskému hardrocku.
Chybí parťák
Začáte k se odvíjí zajímavě. V písničce My Own Worst Enemy doprovází zprvu Tylerův exponovaný vokál dominantní akustická kytara a akordeon. Pak se ale přidá vyšťavená elektrická kytara a rockové bicí – a jsme vlastně u Aerosmith. A tak to platí prakticky po celé album. To, že ve většině písniček až obsesivně zní mandolína, jež bývá ale obvykle po úvodu utopena v rockovém hukotu, nelze za tak výraznou odchylku od tradičního Tylerova stylu považovat. A zpomalený a jaksi ztemnělý aerosmithovský hit Janie’s Got a Gun plus neinvenční, vlastně věrný cover Piece of My Heart z repertoáru Janis Joplinové, které znějí na úplném konci, považujme spíš za bonusy, které není nutno poslouchat.
Album to samozřejmě není špatné, už proto, že Steven Tyler je stále výrazný zpěvák. Co mu ale chybí? Patrně Joe Perry. S ním zpěvák tvoří pár, známý jako tzv. toxická dvojčata. Kromě někdejších nebezpečných „koníčků“, jež jim přídomek zajistily, se výborně doplňují jako autoři. A právě v nevýraznosti skladeb, na něž sice Tyler nebyl sám, ale rozstřel spoluautorů se zdá až příliš velký, tkví problém desky. Kterou bohužel nelze nevnímat než jen jako výplň v očekávání nových Aerosmith.
Steven Tyler:Were All Somebody from Somewhere Dot Records 2016 |