Televize Prima vsadila na klasiku všech akčně-zábavných soutěží a zároveň s tím znovu ve svém programu najela na nostalgickou vlnu. Pro starší generaci vysílá Chalupáře a pro o něco mladší teď Pevnost Boyard. Tu nostalgickou vlnu zmiňuji záměrně, protože se celým pořadem táhne od devadesátkového looku, otřesné počítačové grafiky až po českého představitele otce Fury Jana Rosáka, který je ztělesněním české televize devadesátých let. Tipl bych si ale, že tohle divákům vadit vůbec nebude. Vždyť nostalgie je dnes to pravé.
Co ale ortodoxní fanoušky francouzské verze soutěže nejspíš zarazí, je osekaná podoba každého dílu. Soutěžní tým se skládá jenom z pěti účastníků, kteří musí získat pět klíčů a tři nápovědy. Samotné disciplíny jsou pak proti zahraničním verzím (včetně té slovenské z roku 1998) mnohem snadnější a tak soutěžícím zbývá dost času a energie i na žertování. A také na trochu té erotiky, i když nechtěné.
Kristýna Leichtová nám tak po prvním díle jistě způsobí spoustu bezesných nocí mladých chlapců. A to je tak asi jediný světlý okamžik celé soutěže, protože třeba Jan Rosák v podobě otce Fury působí spíše jako vilný strýček, a otázky které pokládá, jakoby produkce opsala z učebnice pro pátou třídu. Díky osekanému počtu úkolů jsme pak navíc nuceni i sledovat mnoho zbytečných záběrů na hady, šváby a pavouky, nadbytečné předěly a amatérské pokusy napodobit znělku ze seriálu Hra o trůny.
První díl sledovalo více než milion diváků, takže je jasné, že retro prostě táhne. Osobně se ale obávám, že čísla budou rychle klesat. Retro je fajn, ale nesmí se to přehánět. Některé vzpomínky by prostě měly zůstat vzpomínkami. Z tohoto českého pokusu o zmrtvýchvstání někdejší televizní legendy (která v zahraničí ale nikdy neumřela) je člověk akorát tak rozpačitý a posmutnělý a děsí se, aby někoho nenapadlo udělat něco podobného Hrám bez hranic.
Recenze vyšla na serveru Mediahub.
