Před pevné součásti svého putovního programu Bill Bailey zařadil krátký monolog věnovaný přímo České republice, který nicméně ukázal, že jeho zájem je spíše zdvořilostní. Českému premiérovi Sobotkovi, jehož jméno si vyžádal od publika, přisoudil snahu o „Czexit“ a následně vedl filipiku proti vystupování z EU.
Přirozeněji vyzněly Britovy rozpaky z českých výrazů „ne“ a „ano“, které sice znamenají opak, ale cizinci znějí víceméně stejně.
Britský herec a stand-up komik Bill Bailey
Politická témata rozvíjel Billy Bailey docela dlouho a se smíšeným efektem: zjevně vážně míněnou agitaci naštěstí dokázal vždy shodit odzbrojujícím vtipem. Asi nejslabším bodem této linie Baileyho programu byl ze záznamu pouštěný mix výroků Donalda Trumpa, předznamenaný otázkou vůči přítomným Američanům: „Jste Trumpovi voliči, nebo jste příslušníci lidského rodu?“
Snaze Billa Baileyho o politický humor přece jen chybí taková pronikavost, elegance a inteligentní břitkost, jakou předvádí jeho krajan a čerstvý držitel Emmy John Oliver. Na druhé straně třeba konstatování, že kdykoliv se nová britská premiérka Theresa Mayová usměje, umře anděl, spolehlivě zabírá svou přímočarostí.
Těžištěm Baileyho show jsou hudební čísla - talentovaný multiinstrumentalista většinu z nich předvádí s šarmem a jedinečným vtipem. Už ale také nějaký čas, proto jsou emblematické momenty, jako třeba death metalový veslařský tým, dobře známé. To má ale i své kladné stránky: třeba na navrhování písní, které by měl Bill Bailey přednést v metalové podobě, bylo pražské publikum dobře připraveno. A upravená Like A Virgin byla povedenou položkou programu.
Tím nejlepším z hudební části Limbolandu je ale bezpečně píseň Happy Birthday v úpravě na způsob Kurta Weilla a nelítostného německého kabaretu 30. let. Děsivé blahopřání k pátým narozeninám by si případný oslavenec bezpochyby pamatoval i na smrtelné posteli.
Vypíchnout oko McCartneymu
Třetí složka Baileyho show, barvitě rozehrané historky, úspěšně vygradovala vyprávěním o setkání ztrémovaného komika se Sirem Paulem McCartneym, které skončilo tím, že Bailey omylem píchl exBeatla prstem do oka. Je celkem jedno, do jaké míry je takový příběh pravdivý, důležité je podání, a to zvládá Bailey skvěle.
Celkově byl pražský „výchovný koncert“ Billa Baileyho především sázkou na jistotu, a tak jej příznačně uzavřelo snadné roztleskání publika pomocí hymny AC/DC Higway to Hell. Skutečných provokací Bailey mnoho nenabízí, ale světová kvalita jeho vystoupení je nepochybná. Pražské publikum mu bylo důstojným partnerem.
