Dvakrát Dvořákova Praha, Kartografie pekla i Mozartova Zaida. Operní panorama Heleny Havlíkové

Po strhující intepretaci symfonických básních podle Erbenovy Kytice a Písně bohatýrské Českou filharmonií pod vedení Jakuba Hrůši tento rezidenční festivalový orchestr pod taktovkou svého šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka představil současný názor na všechny tři koncertní předehry V přírodě, Karneval a Othello. Protože tvoří pravidelnou součást repertoáru mnoha orchestrů, lze porovnávat...

Dvořákova Praha programní i polyfonní

I když by žánrové vymezení stěžejního koncertu letošní festivalové dramaturgie vhodněji doplnily další Dvořákovy skladby z oblasti programní hudby, pro první půli byl zvolen Dvořákův Žalm 149 ve verzi pro smíšený sbor, v jehož oslavném plénu se výborně uplatnil Pražský filharmonický sbor vedený Lukášem Vasilkem. A jeho mužská sekce se pak společně s barytonistou Svatoplukem Semem podílela na zvukové stmelenosti Polní mše Bohuslava Martinů. Ta je ve zhruba půlhodinové kompozici obtížná vzhledem k neobvyklém nástrojovému obsazení se silnou skupinou bicích, klavírem, harmoniem, pikolami, klarinety, trubkami a pozouny, které založilo určení skladby československým dobrovolníkům na francouzské frontě s předvečer podepsání Mnichovské dohody. V kantátě s texty starozákonních žalmů a Jiřího Muchy se prolínají a střetávají prosebné křesťanské modlitby s pocity osamění, úzkostí i strachu vojáka, kterého tíží zbraň na stráži daleko od domova, pod chorálními meditacemi zní vojenská hudba, které na koncertě působivě vyústily do prosebného Amen v pianissimu.

Dvořákova Praha – Colection III - Antonín Dvořák: Žalm 149, V přírodě, Othello, Karneval, Bohuslav Martinů: Polní mše. Česká filharmonie, dirigent Jiří Bělohlávek,

Program tak rozsáhlého festivalu, jakým je Dvořákova Praha, se pochopitelně nezaměřuje pouze na díla skladatele, kterého má v názvu. Jakési zklidněné usebrání, jak ho charakterizoval umělecký ředitel festivalu Marek Vrabec, nabízí spirituální koncert v katedrále sv. Víta. Toto místo, které má v sobě velkou sílu a působí svou jedinečnou atmosférou, však staví před pořadatele nesnadný úkol vhodné volby repertoáru. Na jedné straně monumentalita vyzývající k rozsáhlým oratorním dílům, na druhé velmi nevyrovnaná akustika členitého prostoru a dozvuk, dlouhý i na chrámové poměry.

Po loňské poctě estonskému skladateli Arvu Pärtovi s velkým sborem a symfonickým orchestrem, ale i dřívějším Verdiho Rekviem měl tentokrát program komorní, až intimní charakter. Vtiskl mu ho renomovaný britský vokální soubor Tallis Scholars, který pod vedením svého zakladatele Petera Phillipse nese ve svém názvu jméno anglického renesančního skladatele Thomase Tallise. Na koncertě však z jeho u nás prakticky neznámého díla zazněla jen jeho stručná tříminutová vokální skladba Milujete-li mne na text Janova evangelia, na kterou navázaly kompozice jeho následovníka Williama Byrda. Východiska jejich vokální polyfonie uvedl žalm Josquina Despreze pro 24 hlasů.

Dvořákova Praha - Tallis Scholars

Dvořákova Praha - Tallis Scholars

Druhou, kompatibilní linii programu tvořily kompozice soudobého britského skladatele Johna Tavenera, jehož Fragmenty rekviem koncert vyvrcholil. V meditativním díle, které vzniklo krátce před autorovou smrtí, se propojují inspirace chorální liturgií, renesanční vokální polyfonií a hinduismem. Přináší neobvyklé barevné kombinace díky začlenění smyčcového kvarteta (Kvarteto Martinů), tří pozounů (Lukáš Moťka, Břetislav Kotrba a Karel Kučera) a až extrémně vysoko posazeného sopránu, který obdivuhodně zvládla Marie Fajtová. Jakkoli si koncert našel své posluchače a v přímém přenosu ho přenášel Český rozhlas Vltava, v konkurenci festivalů a cyklů, které se na starou hudbu na špičkové úrovni specializují, je takový „odskok“ v rámci festivalu typu Dvořákovy Prahy otázkou do diskuse.

Street view z pekla?

Předesílám, že nejsem detailní znalec inscenací uměleckého gangu Jakuba Čermáka s názvem Depresivní děti touží po penězích, ani alternativních divadelních uskupení kolem festivalu ...příští vlna/next wave.... K návštěvě nejnovější inscenace Depresivních dětí s názvem Kartografie pekla / Domov, která byla po červencové ústecké předpremiéře uvedena na Příští vlně v pražském sále Venuše ve Švehlovce, mě zlákalo žánrové označení: dokumentární elektronická opera pro neškolený kontratenor, 10 magnetofonů a 2 počítače.

Depresivní děti touží po penězích: Kartografie pekla / Domov

Zda lze tuto multimediální inscenaci propojující výrazové prostředky divadla, tance, hudby, filmu, televize, reklamy nebo vaření nazvat operou, nepovažuji za podstatné. Nebyla to ani adaptace nebo modifikace operních árií ani persifláž tohoto „vysokého“ uměleckého druhu, jakkoli by uvedená žánrová charakteristika mohla k takovému výkladu svádět. Nešlo o žádnou mystifikaci – námět byl vskutku dokumentární, počítače na dálku spouštěly radiomagnetofony a Jakub Čermák tu a tam vyluzoval cosi, co se tak nějak do kolonky zpěv vešlo.

Název – Kartografie pekla lomeno Domov - vystihoval velmi přesně základní strukturu inscenace i téma: jediný herec, Jakub Čermák, písklavým hlasem komentuje místopis útržků virtuálního putování ulicemi města. Východiskem se stal dokumentární materiál získaný a natočený v jedné ze severočeských vyloučených lokalit s velkou romskou komunitou a minoritou bílých. Po tomto „street view“ provádějí dva muži identifikovaní pouze svými hlasy z nahrávek prostřednictvím synchronizovaných radiomagnetofonů: jeden Čech, nevyoutovaný homosexuál a místní vůdce Dělnické strany, druhý Rom, také homosexuál z místní ubytovny, jehož bratr zemřel na syfilis. Střetli při místních protiromských pochodech, kdy stáli na opačné straně „barikády“, každý ze svého úhlu pohledu vypráví o incidentu požáru bytu, oba shodně touží po domově v místech, které je pro většinu „normálních“ lidí peklem, kde by nechtěli žít.

Depresivní děti touží po penězích: Kartografie pekla / Domov

Základním výtvarným a tím i režijním principem inscenace byla přiznaná triková filmová technika barevného klíčování, které umožňuje kompozici dvou samostatných obrazových vrstev do jednoho obrazu. První vrstvu s Jakubem Čermákem před zeleným pozadím doplňovaly dokumentární černo/bílé záběry ulic vybydleného sídliště. Takto použité klíčování, při kterém se vrstvy mixovaly na relativně malou obrazovku v popředí jeviště, však mělo v prostoru sálu Venuše ve Švehlovce základní nevýhodu – obrazovku viděla jen část diváků uprostřed do šířky roztaženého hlediště.

Princip vrstvení se uplatňoval i při analogické metodě spouštění nahrávek z radiomagnetofonů rozmístěných po ploše jeviště. A samotná zhruba hodinové inscenace je postupným vrstvením útržků příběhů a jeho nazírání z různých úhlů pohledu a zkušeností zainteresovaných aktérů a komentátora.

„Kde domov můj? Kde domov můj? V pekle! V pekle!“, shrnuje motto inscenace, která balancuje na hraně dokumentu a stylizace, na hraně popisu drsné reality a jejího zlehčování, na hraně vážného přitakávání a provokativně cynického zesměšňování, na hraně pravdy a falše. Nad tématem sociálního vyloučení, vůči kterému jsme při jeho mediálním zprofanováním už otupělí, se Čermákovi podařilo tímto rozostřeně nejednoznačným balancováním otevřít otázky, které jsme si už nad tématem sociálního přestávali klást.

Mozartova Zaida

I když Mozartovy opery patří i u nás k trvalé a oblíbené součásti repertoáru divadel, jeho rané opery před Únosem ze serailu se s výjimkou pastorálního Bastiena a Bastienky téměř neuvádějí. Tím spíš singpiel Zaida s tureckým příběhem podobným Únosu ze serailu, který Mozart ani nedokončil, takže nevíme, zda sultán Soliman skutečně potrestal svou favoritku Zaidu a jejího milence – otroka Gomatze smrtí, nebo jim – jak je tomu v případě Únosu ze serailu, velkoryse odpustil. Zaida u nás dosud zazněla koncertně pouze jednou před deseti lety v Plzni v rekonstrukci Andrease Kröpera. Známá je spíše z koncertních pódií zejména díky dvěma sopránovým áriím Zaidy – v té první se vyznává ze svého milostného vzplanutí k otrokovi Gomatzovi, v té druhé, dramatické, spílá sultánovi jako krutému tygrovi.

Iniciativa Václava Dlaska, zatím ještě stále studenta dirigování a zpěvu na Pražské konzervatoři, uvést nad rámec studijních povinností Zaidu alespoň v koncertním, případně poloscénickém provedení tak zaslouží uznání. Zdaleka ne nejen z dramaturgického hlediska, ale i uměleckého stejně jako produkčního a propagačního. Zaida rozhodně není interpretačně snadné dílo ani pro sólisty, ani pro orchestr, jejichž kombinaci se navíc uplatňuje i v částech komponovaných na principu melodramu s rychlým střídáním mluvených a instrumentálních ploch. Operní sólisté se tak musí vypořádat i s touto formou. Dlask ve svém nastudování kombinoval němčinu árií s českým překladem melodramatických částí.

Václavu Dlaskovi se nad rámec studijních povinností podařilo pro svůj záměr nadchnout hráče Orchestru studentů Pražské konzervatoře a získat mladé sólisty, ochotné se poprat s náročnými party. Jejich mladistvý elán sice nemohl zakrýt dosavadní malou zkušenost s takovou Mozartovou partiturou, nicméně sólisté se sympaticky prezentovali svým talentem, který dozajista budou postupně tříbit zdokonalováním pěvecké techniky.

Inspirace na dny příští

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, 53. ročník. Nová scéna Národního divadla 28. září – 1. října 2016.

Michel Tabachnik / Régis Debray : Benjamin, Poslední Noc / Benjamin, Dernière Nuit.. Umělecký vedoucí: Bernhard Kontarsky, režie: John Fulljames. Walter Benjamin (zpěv) - Jean-Noël Briend a Sava Lolov (herec) // Asja Lacis - Michaela Kustekova // Hannah Arendt - Michaela Selinger // Arthur Koestler - Leigh Melrose // Gershom Sholem - Scott Wilde // Bertolt Brecht - Jeff Martin // André Gide - Gilles Ragon // Theodor W. Adorno - Karoly Szemeredy. Orchestr a sbory Opéra de Lyon. Ve francouzštině, s českými titulky, producenta a dokumentaristy Reinera Moritze se simultánním překladem do češtiny. Přímý přenos z Opéra de Lyon, Francouzský kulturní institut čtvrtek 29. září 2016 19:00 h. Vstup zdarma.

Otto Nicolai: Veselé paničky windsorské. Dirigent: František Babický, Režie: Stano Slovák, Scéna: Jaroslav Mijfajt, Sostýmy: Tomáš Kypta, Sbormistr: Tvrtko Karlovič, pohybová spolupráce: Martin Pacek. Frau Fluth: Věra Poláchová / Tereza Mátlová, Frau Reich: Blanka Černá / Hannah Esther Minutillo, Sir John Falstaff: Pavel Vančura / Evžen Šokalo, Fenton: Dušan Růžička, Herr Fluth: Jiří Kubík / Jiří Rajniš, Herr Reich: Jaroslav Patočka, Anna Reich: Soňa Godarská / Kristýna Vylíčilová, Dr. Cajus: Anatolij Orel, Jünker Spärlich: Jakub Turek, Hospodský: Zdeněk Nádeník. Divadlo F. X. Šaldy V liberci, Premiéra Pátek 30. září 2016 19:00 h.

Gaetano Donizetti: Lucia di Lammermoor. Záznam představení Královské opery Covent Garden v Londýně z 16. 4. 2016. Osoby a obsazení: Lucia (Diana Damrau), Edgardo (Charles Castronovo), Enrico (Ludovic Tézier), Arturo (Taylor Stayton), Raimondo (Kwangchul Youn), Normanno (Peter Hoare), Alisa (Rachael Lloyd). Spoluúčinkuje sbor a orchestr Královské opery Covent Garden, dirigent Daniel Oren. Z nabídky Eurorádia připravil a uvádí Jindřich Bálek. Český rozhlas Vltava, sobota 1. října 2016 20:00 h.