Její pastorkyňa s Havlovou na Vinohradech: Živé obrazy vyplněné folklorem

Je to svým způsobem promarněná příležitost, Preissové realistické drama Její pastorkyňa i po více než sto letech přesvědčivě vypovídá o složitostech lidské povahy. Ačkoliv je děj zasazený do slovácké vesnice na přelomu 19. a 20. století, nabízí veskrze moderní psychologii, hraje se o lásce, nenávisti a odpuštění. Není ale lehké dnes Preissové hru inscenovat, stačí málo a změní se v živé obrazy občas vyplněné folklorem. A právě toto riziko Martin Františák v nové inscenaci Divadla na Vinohradech podcenil.

Je zjevné, že se chtěl realistickému traktování situací vyhnout, a snažil se také eliminovat příslušné žánrové charakteristiky, ale jako by s vaničkou přivylil i dítě. Usiloval o tvar poetické balady, která by zapůsobila oproštěným stylem a syrovou atmosférou. Příčin, proč jeho snaha nevyšla, je jistě víc, dílem se také roztříštila o sošně akademický styl hereckého souboru. Velké úsilí o nadčasovost výpovědi, o jakýsi obecný pohled na lidské vášně, které přivádějí na scestí, proměnilo situace v neživotné a přestylizované výjevy. A to i přesto, že Marek Cpin vytvořil skutečně zajímavou scénografii: dřevěné plochy vykrývají efektně jeviště jako rustikální interiér, bílá působí zlověstně. Dobře působí i minimum mobiliáře, který je také obrazivě využívaný. Scéna umožňuje i zajímavé přestavby, ať už je to vysunutí můstku, z něhož kostelnička odhodí dítě do vody, nebo v posledním dějství rozevření stropu.

Kostelnička (Dagmar Havlová) a Števa (Marek Lambora)

Jenůfa (Tereza Terberová) a Laca (Tomáš Dastlík)

Františák samozřejmě není tvůrce bez citu pro obrazivou metaforu a některé momenty inscenace mají sílu výrazu – třeba zvichřený vpád selky Kolušiny (Andrea Elsnerová) ke kostelničce. Kolušina pobíhá po světnici, vše otvírá a zkoumá, zatímco kostelnička se drží z posledních sil. I objevení mrtvolky dítěte v truhle s výbavou má svou působivost. Na druhé straně zbytečné je všelijaké podupávání, nervní pobíhání, ba i zpěvy, jelikož nenesou emoci, jsou jen ilustrací. Tendence k vytváření živých obrazů se pak v závěru stane téměř karikaturou, když Jenůfa s Lacem „zmrtví“ v nakročení do nelehké budoucnosti.

Dagmar Havlová nehraje Kostelničku jako přísnou bytost uzavřenou do své bigotnosti. Je ještě mladá a plná síly, ale zároveň působí nezúčastněně, bez citu, jako sošný obraz. I její motivace nakonec zůstávají skryté. Jistě vraždí Jenůfino dítě, aby od své schovanky a potažmo od sebe odvrátila hanbu a opovržení vesnice, ale co se ve skutečnosti v jejím nitru odehrává, zůstává zamlžené, proč jde do takové krajnosti, není jasné. Až nepřítomný úsměv, drobné záchvěvy pomatení mysli sice naznačují hlubší vnitřní konflikt, ale ten zůstává psychologicky nedotažený, nepřesvědčivý. Snad jen když ji starosta odvádí do vězení, probleskne jejím nepřítomným úsměvem cosi zvláštního.

Jenůfa (studentka DAMU Tereza Terberová) a Kostelnička (Dagmar Havlová)

Představitelka Jenůfy Tereza Terberová si s prostorem vinohradského jeviště především potýkala hlasově a pak se i vzhledem ke své herecké nezkušenosti dostala do pasti psychofyzických ilustrací, nervně těká, třeba v úvodu je její vyhlížení Števy (Marek Lambora) skoro nesnesitelné. Co ji však na něm přitahuje, zůstává nejasné, charisma venkovského furianta obletovaného dívkami mu trochu chybí. O poznání lépe je na tom Tomáš Dastlík se svou urputností a přímočarostí v roli Laca, ale jeho psovsky oddané huhlání „Jenůfko“ působí chvílemi až nepatřičně.

V roce 1996 uvedl Preissové drama ve Zlíně J. A. Pitínský. Jako baladu plnou archetypálních odkazů do lidského podvědomí. Leckoho tím rozčílil, ale byla to inscenace živá a moderní. Františák nejspíš usiloval o podobný styl, ale mnohem víc doputoval ke krojovanému skansenu.