Lidovky.cz: Jihlavský festival slaví letos dvacet let. Vy jste jeho zakladatel, jste s ním pořád, co to pro vás osobně znamená? Co vás na festivalu pořád baví?
Na festivalu mě velmi naplňuje, že sice všechno může být dáno, ale filmy, které promítáme, musíme objevit. Dokumentární tvorba velmi živě reaguje na to, co se děje, jak se vyvíjí technologie, kam se posouvá filmový jazyk, objevuje nová témata - je to každoroční dobrodružství. Velmi dynamická je i scéna samotných dokumentárních festivalů. Ty často pečují o dokumentární filmy, které bývají přehlížené. Snaží se jim nejrůznějšími způsoby pomáhat, organizují tak zvané industry programy, aktivity na podporu vývoje, financování či distribuce. Na rozdíl od hraných filmů jde o velmi živou scénu, kde je možná ještě větší konkurence než u festivalů zaměřených na hrané filmy. Dokumentární festivaly velmi sledují, kdo co zajímavého vymyslel, a snaží se tyto novinky vnést i do vlastního programu. Nemůžete na rok nebo na dva usnout na vavřínech, to dokumentární scéna neumožňuje.
Lidovky.cz: Takže vaše nedávná kandidatura na post děkana FAMU nebyla známkou vyhoření, po těch letech s festivalem?
Vyhoření určitě necítím. Kandidatura pro mě byla příležitost shrnout svoji zhruba patnáctiletou zkušenost s touto školou, ať už z pozice studenta, dramaturga nebo nyní externího pedagoga. Dlouhodobě vidím, s čím jsou studenti ve škole konfrontováni a co jim při výuce chybí, jak málo jsou připraveni na život po škole. Jistě, pět procent nejtalentovanějších studentů si cestu najde samo. Ale já hledal, jak motivovat a otevřít širší možnosti dalším třiceti čtyřiceti procentům z nich. Jakkoli to zpětně může znít alibisticky, věděl jsem, že mé šance nejsou velké – proto jsem svou koncepci nebudoval opatrně, ale naopak jsem se snažil ukázat i radikální řešení, která by mohla mentální nastavení školy proměnit. Jedni jednají podle toho, co jim situace umožní, druzí podle toho, co má vnitřní smysl. Já patřím spíš k těm druhým a věřím, že co jsem si stanovil, to se podařilo. Držím pěsti současnému děkanovi, skrze FAMU má v rukou budoucnost českého filmu.
Marek Hovorka s vizuálem letošního ročníku festivalu.
Lidovky.cz: Zpět k festivalu. Zmínil jste aktivity širší než čistě filmové, kterým se věnují ostatní festivaly, stejně jako ten jihlavský, který už dávno není o tom, že by „jen“ promítal filmy. Jednou z vašich originálních akcí je Inspirační fórum, na které jste letos pozvali psychologa Philipa Zimbarda. Proč zrovna jeho?
Vždy se s kurátorem Inspiračního fóra, režisérem a producentem Filipem Remundou, snažíme oslovit výrazné osobnosti. Zajímá nás jejich pozoruhodná zkušenost. Nemusíme s nimi ve všem souhlasit, ale právě proto nás nebo diváky může setkání s nimi ovlivnit, mohou nám ukázat jinou perspektivu. Letos půjde už o šestý ročník Inspiračního fóra, jehož asi nejkontroverznějším počinem byl loňský online rozhovor s Julianem Assangem.
Vedoucí Inspiračního fóra jihlavského festivalu - režisér Filip Remunda.
Julian Assange zdraví diváky na MFDF Jihlava.
Letošní host Philip Zimbardo je pro mě opět velmi inspirativní osobnost, člověk, který si zachovává schopnost kritického myšlení, nepředpojatost a nebojí se experimentovat. V tom je pověstný už jeho stanfordský vězeňský experiment, kdy rozdělil polovinu svých studentů na vězně a věznitele, a byl sám šokován tím, jak se věznitelé chovali, navzdory tomu, že vše byla jenom hra a v ní účinkovali vysokoškolští studenti... Po třech dnech musel experiment ukončit. Otázku po krutosti v nás si člověk často klade i při sledování dokumentárních filmů. Spousta z nich zkoumá otázky válečných konfliktů nebo vyhrocených lidských situací a rozhodnutí. Zimbardo od 70. let publikuje velmi čile dál a v poslední době vzbudila pozornost jeho kniha, která se zamýšlí nad budoucností mužů v naší západoevropské civilizaci. Zimbardův záběr je tak mnohem širší, z různých pohledů analyzuje naši společnost, zkrátka ideální inspirující osobnost.
Lidovky.cz: Další novinou letoška je Game Zone, kterou v Jihlavě chystáte. Můžete něco říct k tomuto projektu?
Fenoménu počítačových her jsme se začali věnovat už v loňském roce. Podobná bublina zábavnosti byla před sto lety spojena s kinematografií. Způsob, jak se dnes počítačové hry profilují a rozvíjejí, může dojít stejně daleko jako u filmu, to znamená, že virtuální svět umožní autorům vytvořit velmi osobité prostředí, které zdaleka nemusí sloužit jenom k prvoplánovým hrám nebo zábavě. Zajímají nás hry, které v sobě mají dokumentární nebo vzdělávací aspekt, které přenesou účastníka třeba do prostředí písečné bouře nebo revoluce v Íránu, kde na vlastní oči zažívá, jaké to tam je.
Co dnes máme spojené se slovy „počítačová hra“, je deset procent toho, čím budou hry za padesát nebo za sto let. Proto se snažíme upozornit na ty hry, které nejsou prvoplánové, ale naopak jsou zárodkem budoucího autorského virtuálního prostředí. Představte si, jaké „hry“ by vyvinuli za třicet let třeba Antonioni, Fellini nebo Woody Allen. Napětí či jiskření mezi filmem a hráčským prostředím je ale dobré udržovat i proto, aby kinematografie nezlenivěla. Před padesáti lety byla magickým prostředím pro nejtalentovanější vypravěče a snílky, dnes je možností mnohem více – třeba právě v hráčském či virtuálním světě.
Lidovky.cz: Jak to bude v praxi na festivalu prezentováno?
Půjde o prostor na Masarykově náměstí, ve dvou designových kontejnerech, kde bude umístěno devět počítačových stanic, na kterých bude od rána do večera přístupných jedenáct různých počítačových her - deset zahraničních a jedna česká. Nabídneme také dvě varianty virtuální reality, takže diváci budou moci zakusit, v jaké fázi vývoje jsou dnes tyto projekty. Musím říct, že virtuální realitě věřím víc než 3D technologii. Potenciál využití ve filmu nebo v audiovizuálních prostředích je mnohem masovější než u 3D. To byl spíš nástroj, jak určitou část lidí vrátit do kin, jak objevit nový marketingový potenciál některých projektů. Ale u virtuální reality jde o proměnu vnímání filmu. A dost pravděpodobně se to dílčím způsobem prolne i s tím herním světem.
2014: Režisér Godfrey Reggio s ředitelem jihlavského festivalu Markem Hovorkou.
Zmínil jste 3D – jaké dokumenty už ve této technologii vznikly?
V Jihlavě jsme se jim před pár lety věnovali v samostatné sekci, pověstný je například dokument Wernera Herzoga Jeskyně zapomenutých snů nebo projekty dánského režiséra Michaela Madsena. Letos měl v Benátkách premiéru film Terence Malicka ve 3D, Voyage of Time, IMAX-esej o vzniku a smyslu života na zemi. 3D je nástroj, nikoli nová dimenze, proto myslím, že boom má už za sebou. Ale hloubka dokumentárních filmů je v něčem jiném, než jestli jsou natočeny ve 2D nebo 3D.
Jaké bylo kritérium výběr filmů na letošní ročník festivalu, Jsou nějaké nové trendy nebo aktuální směřování, které jste chtěli při výběru zohlednit?
Objevila se série několika témat, která se intenzivně prolínala filmy, které se ocitly v užším výběru. Za prvé je to otázka související s koncentračními tábory 20. století, ať už v Evropě nebo Latinské Americe. Také se objevila silná skupina filmů o teenagerech – těch, kteří opouštějí svět dětství a objevují pravidla dospělosti. Do této dramaturgické linie zapadá například dokončovaný snímek režiséra Lukáše Kokeše Nic jako dřív. Letošní rok byl také samozřejmě silný z hlediska filmů s tematikou uprchlíků a boje s Islámským státem. Dokumentaristé potřebují čas, takže jakkoli bylo v bezprostřední chvíli očekávání těchto filmů veliké, nebylo jich dokončeno mnoho. To je teď jinak.
Lidovky.cz: Když letos bilancujeme dvacet let Ji.hlavy, vybral byste pět filmů, které pro vás byly nějakým způsobem zásadní? Dá se to vůbec vybrat?
To je samozřejmě strašně těžké. Je těžké vybrat třeba jen pět filmů za jeden ročník, už proto, že jich je každý rok přihlášeno asi tři a půl tisíce. Každý uváděný film má příběh a své důvody, proč je do programu zařazen. Zároveň není možné promítnout všechny filmy, které bychom rádi.
Na druhou stranu jsme si tuto otázku také položili v naší dramaturgické radě. Tak vznikla letošní výjimečná sekce Ji.hlavský manisfest, která shrnuje uplynulá dvě festivalová desetiletí. Z každého ročníku jsme vybrali jeden film a jako kategorii jsme zvolili filmový esej, jeden z nejnáročnějších typů filmu. Pro mě osobně je velmi intenzivní například snímek Kuichisan, také zařazený do Manifestu, esejistický film s výraznou kinematografickou formou, v němž se téměř nemluví. Jakkoli je Ji.hlava spojena se zvoláním „Myslet filmem!“, nejde nám o jeho prvoplánové čtení. Každý dobrý film přemýšlí a vybízí k tomu i diváky, i proto jsme tuto sekci esejů pojednali co nejšířeji. Film Kuichisan, který před lety vyhrál naši soutěžní sekci Opus Bonum, přiletí z Tokia do Jihlavy představit jeho režisérka Maiko Endo.
Filmů mi samozřejmě utkvělo víc, od snímku Noční hovory s matkou režiséra Jana Němce, přes epické kroniky Karla Vachka, nebo spoustu zahraničních filmů, které se například v minulosti podařilo po mnoha letech dovézt z archivu a ukázat divákům... Jakkoli se situace díky VOD portálům, třeba českému DAFilms.cz, proměnila a mnoho filmů je dnes dostupnějších než dříve, i tak je stále co objevovat. Letos například uvedeme téměř neznámé dokumentární filmy intelektuála francouzské nové vlny Erica Rohmera. Podobně bude velký zážitek vidět na plátně Vertovovy dokumentární filmy, některé z nich v nově digitalizované verzi nebo z klasických 35 milimetrových kopií.
V programu se vždycky snažíme prezentovat jak pohled na nejsoučasnější dokument - a to v umělecky progresivní podobě i v té nejdiváčtější až blockbasterové - , a zároveň se podívat na dokumentární tvorbu z perspektivy století kinematografie.
Lidovky.cz: Jedním z velkých témat a možná i problémů současného dokumentu je návštěvnost filmů v kinech, kterou se mnoho producentů snaží řešit například různými projekty alternativní distribuce...
Toto téma řešíme během festivalu často. Například v rámci projektu Emerging Producers, který představuje nastupující generaci evropských producentů dokumentárních filmů. Dneska je mnohem snazší natočit film, proto jsou producenti daleko víc stavěni před otázku, kdo jsou jejich diváci. Před deseti nebo dvaceti lety bylo snazší než dnes natočit film, který byl výrazný sám o sobě, i když tvůrce nebo producent nepřemýšlel nad tím, kde a jak bude uveden.
Dnes ale nejen u dokumentárních filmů, ale i u artových hraných filmů, je tlak na alternativní distribuci mnohem větší. K projekcím se využívají nové prostory, například galerie nebo nestandardní místa, kde lze uvádět film bez velkých nákladů třeba i několik týdnů. Standardní distribuční model funguje u velkých hollywoodských filmů, ale náročnější tituly si s ním čím dál častěji nevystačí. I to je důvod popularity různých festivalů nebo přehlídek. Magnet toho, že se vše děje na jednom místě, v jednu chvíli a je k vidění více filmů, z nichž si mohu vybrat, u diváků funguje. Proměna distribuční scény je přirozenou součástí toho, jak se mění technologie. Dnes je velmi snadné natočit film, nikdy to nebylo tak levné a nikdy se o to nepokoušelo tolik tvůrců. Naopak je čím dál těžší dostat filmy k divákům. Jsem rád, že je Ji.hlava jedním z míst, která jsou mostem mezi režiséry a režisérkami a diváky. Diváci jsou na festivalech mnohem odvážnější, mají čas objevovat, vystavují se neznámému. V tom je síla festivalů.
Na závěr trochu odlehčená otázka – jste rodilý Jihlavák, na jaká místa se v Jihlavě rád vracíte?
Těch míst je spousta. Ale je pravda, že když jsme před pěti lety, k patnáctému výročí festivalu jako součást festivalové architektury zahalili Prior, tak někteří lidé říkali – Doufám, že až budete slavit dvacátý ročník, tak už tady tahle obluda strašit nebude... Dvacátý ročník za chvíli začíná a Prior je stále na svém místě. Myslím, že Jihlava má spoustu kouzelných míst, domů a uliček, ale její tvář hyzdí Prior. Náměstí je symbol, bylo by hezké, kdyby s tím pětadvacátým ročníkem už na náměstí nebyl.
  |
