LN: Dva roky v armádě vás přivedly k psaní poezie. Vašimi čtenáři však nebyli jen kamarádi, ale také obyvatelé Tel Avivu. Proč jste sprejovala básně na zdi domů?Nemohla jsem si zvyknout, že najednou nemám svobodu, že mě neustále někdo komanduje. Každý víkend, když jsem měla volno, jsem jela domů, do Tel Avivu. Měla jsem vztek a potřebovala jsem ho ze sebe nějak dostat. Sprejovala jsem krátké texty na zdi domů. Psala jsem o extrémní svobodě, o tom, jak mě všechno svazuje. Tehdy jsem všechno dělala intuitivně, neměla jsem žádný plán, žádný cíl.
LN: Umění jste se začala věnovat profesionálně. Co byl ten bod zlomu, kdy jste se rozhodla, že to nebude jen hra?
Moje teta mi přinesla článek, který vyšel v hlavních izraelských novinách. Byla tam fotka mého textu na domě a u toho popiska, že je to práce nadějné básnířky. Pro mě to byl šok, najednou mi došlo, že mě vlastně sleduje dost lidí, že bych měla víc přemýšlet o tom, co a jak dělám. Přihlásila jsem se na uměleckou školu. Šest let jsem studovala výtvarné umění a tvůrčí psaní. Zajímalo mě, jak poskládat texty a obrazy k sobě, jak je strukturovat. Nejvíc mě bavil předmět o japonské poezii, o psaní haiku. Naučila jsem se, že nejlepší je osekávat věty až na dřeň. Stačí pár slov, a přesto v sobě mají sílu.
  |
LN: Brzy si vašich textů všimli nejen náhodní chodci, ale také kurátoři. Od prvního ročníku vystavujete v galeriích. Jak se dá text určený pro konkrétní dům přesadit do galerie?
Samozřejmě že to není tak přirozené jako v ulicích, ale snažím se přizpůsobit text danému prostoru. Mnohem víc mě ale baví sprejování veměstě, tam už vlastně umění existuje a já ho jen dotvářím. Líbí se mi struktura zdi, oken, dveří. Vždycky mě zajímá historie toho domu, kdo v něm bydlel, co se tam stalo.
LN: Občas píšete kriticky, když se vám v Tel Avivu něco nelíbí. Myslíte, že se psaním v ulicích dá ovlivnit dění ve městě?
Nikdy to není přímá kritika, třeba „nestavte tady další mrakodrap“. Vždycky to říkám nepřímo, ale každý, kdo je aspoň trochu vnímavý, z toho tu kritiku vyčte. Nedávno jsem nasprejovala nápis na zeď, kde postávají prostitutky a opodál jejich pasáci. Napsala jsem tam „Kde byla tátova pěst?“, což může znamenat, že si vzpomínáte, jak vás táta mlátil, ale taky – co dělal táta, když vám někdo jiný ubližoval? Jeden můj fanoušek, který bydlí nedaleko té zdi, mi říkal, že viděl, jak se tam pasáci dohadovali, že ten můj text přesprejují. Po dvou týdnech to udělali. Prý vadil jejich klientům...
LN: Příběhy domů zkoumáte nejen u vás, ale také v zahraničí. Máte za sebou třítýdenní pobyt v Praze. Spolu s výtvarníkem Dedem jste posprejovali zeď žižkovského domu. Proč právě tam?
Oslovila nás Pavlína Schultz z Českého centra v Tel Avivu. Napadlo ji, že by bylo zajímavé něco vytvořit přímo pro Prahu. Prý tady skoro žádný street art nemáte. A měla pravdu, procházeli jsme se poměstě několik dnů a neviděli jsme skoro žádné streetartové obrazy ani texty. Dlouho jsme hledali vhodné místo, líbilo se nám na periferii, ale pak nám Pavlína ukázala dům na Žižkově, kde sídlí nakladatelství Argo. Během pár hodin se spojila s majitelem a on souhlasil, že na jeho zdi můžeme začít pracovat.
LN: Na zdi jsou dvě zvířata zaklesnutádo sebe a váš text o snění. Co mají společného?
Jsou to vlastně dva významy, ale vzájemně se doplňují. Napsala jsem: Pokoj se zaplňuje snem./ Pro oba nám tu kyslík nestačí./ Pokouším se nehýbat a nedýchat. Píšu o svém dávném snu: moc ráda bych vydala knihu, ale asi na to ještě nemám odvahu. Možná je příliš brzy, možná bych měla ještě pár let počkat. Druhý význam se vztahuje k Argu. Dělají moc pěkné knihy. Třeba jednou budu mít taky takovou.
LN: To zní, jako by následování snu byla výzva, ale zároveň i utrpení...
Přesně tak to ale je. Já si plním sen tím, že dělám, co mě baví, ale zároveň o sobě pořád pochybuju. My to máme takhle s Dedem úplně stejně. Nikdy nejsme spokojeni s tím, co děláme. Možná až budu starší, budu si jistější sama sebou. Dede už si svůj sen splnil, před pár měsíci vydal knihy kreseb. Já se třeba taky někdy odhodlám. Moji předci pochází z Polska a v Izraeli se říká, že prý tyhle moje pocity jsou typicky polská mentalita, že jsme pořád s něčím nespokojeni. Na druhou stranu... já jsem za ty pochybnosti vlastně ráda. Pomáhá mi to pořádně se nějak zlepšovat, nikdy se nezastavovat.
