Hned první paradox: zatímco koncert nazvaný SOČR uvádí: TATA / BOJS aneb Nechte oblek doma rozhlasový orchestr vnímal vlastně jako svoji akci (vždyť byl to on, kdo k ní Tata Bojs vyzval!) a měl ji i ve svém abonmá, tak drtivá část publika v pražském Karlíně vnímala tuhle sešlost jako akci, kde uvidí svoji „kapelu z Hanspaulky“ se symfoniky za zásady; prostě trochu jiný koncert s Tatáči.
Pravda je, že skladba publika byla ve Foru pestrá, že někteří diváci působili věkem i jinak dojmem, že daleko častěji bývají na koncertech symfoniků než Tata Bojs nebo jiných takových partiček. A bylo to také již podruhé v krátké době za sebou, co jsem ve Foru zažil úpravu k sezení, v tomhle asi o něco více pochopitelnou než u zářijového vystoupení King Crimson, ale přece jen omezující, jak se během večera, kdy posluchači měli obleky nechat doma, ukázalo.
Šlo o koncert speciální, o tom žádná, v dobrém, i v tom méně dobrém. Rozdělen byl dramaturgicky na dvě části, po sotva čtyřiceti minutách hraní následovala třicetiminutová pauza a po ní druhá část, která i s přídavky trvala hodinu. První část byla zdvořilostní: Tata Bojs (TT) hráli obezřetně, staženě, Milan Cais si za bicí sedl pouze u písně Toreadorská otázka, nejenergičtějším kusu té první dávky, jinak stál za mikrofonem a na bicí hrál hostující hráč. Bicí zněly, alespoň na tom místě, kde jsem seděl, mizerně: zastřeně, nerazantně, nerušivě.
Nápřah, tak typický pro koncertu Tatáčů, se nekonal. Hostující Klára Nemravová v písni Duševní byla jen stínem, který se na pódiu sotva mihl. Publikum sice vítalo i oceňovalo každou skladbu, jenže i v tomhle by se reakce dala označit za fanouškovky zdvořilou - ani trochu divočiny!
Aranžmá pro symfoniky, dílo někdejšího člena TT Marka Doubravy, v ničem neurážela, ale také nepřenesla skladby kapely na netušenou úroveň, do nových výrazových krajin: dechy a smyčce zněly předvídatelně a na očekávaných místech. První část byla zkrátka mírným zklamáním, protože nepřinesla nic než kombinaci samu – jak to tak vesměs bývává, když se popaři spojí se symfoniky.
Druhá část dala na tu první téměř zapomenout. Rozjezd byl pozvolný, komorní, s hostujícími Clarinet Factory v písni Písmenková. Poté dramaturgie a energie už gradovaly, Tatáči jako by se přestali stydět hrát, jako kdyby už neměli lehký mindrák, že stojí před symfoniky, Cais si také častěji sedl za bicí a jeho drajv a bubenické charisma hnaly výkon nahoru.
Na několika místech se konečně podařilo to, pro co taková jednorázová sešlost zcela různých těles má smysl, totiž že se v novou syntézu spojí jejich zvuky a síla a vznikne jakýsi malý třesk, který přinese zvukovou a energetickou slast. To platilo třeba pro píseň Vesmírná, kdy to část publika už nevydržela, vyskočila ze židlí, vběhla do uličky a před pódium a roztancovala se.
I Milan Cais pak v jednu chvíli seskočil „mezi lid“ a baskytarista Mardoša se pořádně rozskákal a rozběhal, jak je jeho hezkým a žádaným zvykem. Odrhovačce Pešáci ona symbióza se SOČRem dokonce i prospěla, její zvuk zplastičtěl a na tanečnosti nic neztratila. Připraveným přídavkem, o nic méně hopsavým Attention Aux Hommes, koncert vygradoval. Seděl už málokdo, Fórum tancovalo, všichni se radovali. Druhá polovina tedy autora těchto poznámek, letitého téměř fanouška Tata Bojs, s akcí v karlínském Fóru smířila, ale jednorázovost tohoto spojení mu plně saturovala potřebu slyšet TT zase jednou jinak než obvykle. Dá se to snad shrnout tak, že to bylo milé, sympatické, ale nebylo to hudebně i jinak nevídané.
