RECENZE: Na svém novém albu hraje Norah Jones jen s nejlepšími

Když se Norah Jones v roce 2001 zničehonic objevila na hudební scéně, bylo to dvojí překvapení. Jednak v tom, že teprve dvaadvacetiletá dívka přichází s tak vyzrálým albem, jakým bylo Come Away With Me, jednak také v tom, že dokázala hudbou stojící na pomezí jazzu a špetky country s popem okouzlit tak široké publikum.

Prodalo se ho ke třiceti milionům nosičů, Jones dostala osm Grammy a album mnozí považují za její doposud nejlepší. Na čemž sice novinka patrně nic nezmění, kvalitativně se ale debutu blíží a v lecčems, tedy zejména v množství slavných a kvalitních muzikantských jmen na soupisce spoluhráčů jej i předčí.

Jazz nejazz
Výčet muzikantů je na Day Breaks skutečně velmi zajímavý a vlastně výrazně určuje charakter alba. A také podporuje mírný omyl, který se s albem pojí: přestože na něm hraje řada prvoligových hudebníků, spojených převážně s jazzovou scénou, a přestože tu znějí i jazzové standardy, Day Breaks rozhodně nelze označit za jazzovou desku.

Je to album písničkářské, stejně jako bylo Come Away With Me. A jazzové koření v instrumentaci dodává písničkám žádoucí přesah a v podání Jonesové vlastně i originalitu. Příklad pro srovnání, který asi leckoho napadne „na první dobrou“: když se Joni Mitchell v 70. letech obklopila jazzovými muzikanty, také to neznamenalo, že se přes noc stala jazzovou zpěvačkou.

Tak obšírně o ve skutečnosti nepříliš podstatných „škatulkách“ mluvíme proto, že zejména v českém prostředí má u mnoha posluchačů jazz pověst čehosi intelektuálně nedosažitelného. Žánru, k jehož pochopení je potřeba mít skoro vystudovanou hudební vědu. To je samozřejmě omyl iu skutečného jazzu, a u písniček Norah Jones dvojnásob.

Až bude zpívat příští rok v červenci jako jedna z hlavních hvězd Colours of Ostrava pod širým nebem v Dolních Vítkovicích, nezaujatí fanoušci různých stylů poznají, jak je její hudba posluchačsky vstřícná a není třeba ji diskvalifikovat pro přehnanou zaumnost.

Nejlepší kapela na světě
Ale zpět k obsazení alba Day Breaks. S debutovým albem spojuje novinku účast kytaristy Tonyho Scherra z newyorské avantgardní scény, a zejména všudypřítomného bubeníka Briana Bladea. Ten je ostatně znám i jako skvělý, velmi specifický písničkář, a v tomto ohledu má k Jonesové vlastně hodně blízko.

Blade je také členem v současné době nejuznávanějšího kvarteta světové jazzové scény, které vede třiaosmdesátiletý saxofonový veterán Wayne Shorter (mimochodem také spoluhráč Joni Mitchell z jejího vzpomínaného „jazzového“ období – i personálně se kruhy protínají). V témže kvartetu také hraje kontrabasista John Patitucci. A právě tihle tři pianistku Jonesovou doprovázejí hned ve třech skladbách. Kromě úvodní zpěvaččiny autorské Burn jsou to dva standardy: Peace Horace Silvera, ke které slavný hardbopový pianista napsal i text, a slavné Fleurette Africaine od Dukea Ellingtona, kde si bezeslovný vokál Norah Jonesové citlivě předává melodii se Shorterovým improvizujícím soprán saxofonem.

Mezi další známá jména alba patří i basista Chris Thomas, spoluhráč Briana Bladea v jeho projektech, anebo veteránský hráč na Hammondovy varhany Dr. Lonnie Smith. Zkrátka velmi dobrá společnost, která ale primárně velmi dobře slouží pěveckým potřebám Norah Jones, než že by se snažila jakkoli zviditelnit na její úkor. To zpěvačka společně s Elim Wolfem jako producenti a Sarah Oda jako koproducentka pečlivě ohlídali.

Společná řeč s Youngem
Když už byla řeč o srovnávání s debutem, v jedné věci se naopak od něj Day Breaks radikálně liší. Zatímco na první desce je Norah Jones podepsána jako autorka jen u tří písní, na novince je spoluautorkou většiny songů – společně se Sarah Oda nebo Petem Remmem.

Kromě jmenovaných převzatých songů stojí za zvýšenou pozornost ještě třetí coververze, píseň Neila Younga Don’t Be Denied. Velmi osobní text kanadského rockového písničkáře Jonesová převedla do třetí osoby a ženského rodu a doplnila vlastní reálie. Východiskem písně tak není situace, kdy mladý kluk odchází poté, co mu matka oznámila, že otec opustil domov, do Winnipegu, nýbrž dívka, jež po stejné zprávě se svou matkou cestuje do aljašského Anchorage. Oním „hříšným“ otcem byl, jak známo, světově proslulý indický hráč na sitár Ravi Shankar, a Norah Jones k němu opětně našla cestu až v dospělosti.

Píseň je tak krásnou ukázkou, jak mohou různí lidé svoje osudy prožívat podobně, a ti umělecky talentovaní je tedy i vyjádřit naprosto autenticky de facto stejnými slovy.