Ten, kdo by čekal, že si brněnští jazzmani dělají z Nedvědových písniček bohapustou legraci, by ale byl na omylu. Kytarista Vilém Spilka, známý též jako umělecký ředitel nejrespektovanějšího žánrového festivalu u nás, brněnského JazzFestu, Jana Nedvěda uznává jako výborného skladatele.
Zamýšleli jste ten projekt zpočátku jako žert nebo parodii?
To se samozřejmě nabízí. On je to trochu balanc na hraně. Ale Jan Nedvěd skutečně dobrý je, jen si musíme odmyslet texty, všelijaké aféry, prostě to, co od něj spoustu lidí odpuzuje.
Z Nedvědova repertoáru jste vybral ty největší hity. To byl záměr, nebo jsou podle vás skutečně jeho nejlepší písně zároveň nejznámější?
Hit vzniká tak, že se líbí. Ale není v tom nic racionálního. Já nejsem žádný velký znalec tvorby Jana Nedvěda a tak přiznávám, že jsem šel primárně po tom, co jsem znal, tudíž po hitech.
Hrál jste někdy Nedvědovy písně u táboráku? Prošel jste si trampským životním obdobím?
Chodil jsem do skauta, ale tehdy jsem ještě na kytaru nehrál, učil jsem se na housle. Nejvíc jsme hrávali americké písničky přeložené do češtiny nebo ryvolovky. Ale ani Honzovi Nedvědovi člověk neutekl. Byl samozřejmě součástí každého zpěvníku. Já jsem se ale vlastně od téhle muziky postupně propracoval k jazzu. Country úzce souvisí s bluegrassem a ten se dotýká jazzu, už třeba tím, že se v obou stylech improvizuje. Ostatně, známe spoustu muzikantů, jako je Tony Trischka nebo Béla Fleck, kteří z bluegrassové strany začali „fušovat“ do jazzu. To byl vlastně i můj případ. Ale v naší kapele jsem jediný. Vlastně ani pořádně nevím, co kluci jako děti poslouchali.
  |
Dal jste vaše verze poslechnout Janu Nedvědovi?
Nejdřív jsme si vyměnili pár mailů, psal jsem mu o tom záměru, a pak jsem mu poslal hotové nahrávky.
Co jim říkal?
Zajímavé je, že Jan Nedvěd se o muzice vyjadřuje vysloveně amatérsky, ale mně se to líbí. On klidně řekne, že se mu tam něco líbí nebo nelíbí, ale neví, co to je. Používá při tom vysloveně citová slova, jako třeba „bublání“. Ale na konci řekl, že se mu deska líbí, čímž nám dal morální právo ji vydat. Zvali jsme ho na křest, bohužel nepřišel, už není nejmladší ani nejzdravější. Ale potkali jsme se v Brně na Musilce na našem koncertě, seděli jsme spolu asi dvacet minut. Což bylo moc zajímavé, protože mi například říkal, jak má rád blues a že za svůj vzor považuje Vana Morrisona. To by mě nikdy nenapadlo.
Neobával jste se, že vás jazzová scéna nařkne, že se přiživujete na někom takhle slavném a zároveň kontroverzním?
Takové myšlenky se člověku do hlavy samozřejmě vkrádají, ale dospěl jsem k tomu, že je mi to jedno. Šel jsem do toho s otevřeným srdcem a bral jsem to vážně. Ty písničky byly základ k tomu, abychom mohli na jejich půdorysu zahrát něco svého. S respektem k autorovi. Ale samozřejmě si uvědomuji, že když zpracuji známé písničky, mám šanci oslovit víc lidí než kdybych hrál vlastní skladby. To je ovšem běžná věc, v jazzu se to dělalo vždycky a dělá se to dodnes. Ale mně se právě líbí, když si někdo vybírá současné věci, než aby pořád donekonečna obehrával slavné standardy ze 30. let. Vezměte si Brada Mehldaua. Také nad ním někdo občas ohrnuje nos, že hraje Radiohead nebo Beatles. Ale on prostě řekne, že hraje písničky, které má rád. A já to cítím podobně. Hraju jen to, co se mi líbí, a když něco bude mít superkomerční potenciál, ale mě to neosloví, hrát to nebudu. Což je v případě Jana Nedvěda třeba Valčíček. Ten prostě dělat nechci, protože mě nebaví. Naproti tomu například Hejna včel jsou nádherná balada, jakou bych já nikdy nenapsal. A je pro mě inspirativní k tomu, abych se jejím prostřednictvím vyjádřil.
Jaké máte první ohlasy?
Zatím jsem žádné negativní nezaznamenal. Ten, komu to vadí, na nás asi nechodí, ale to je naprosto v pořádku. I tak nicméně očekávám, že nějaký „rozdělovník“ v publiku někdy nastane.
Vaše deska „nedvědovek“ je vlastně jakousi českou odpovědí na poslední album Johna Scofielda Country For Old Men, plné jazzových verzí amerických country songů.
Obě ty desky vznikaly paralelně, o tom, co Scofield chystá, jsme samozřejmě nevěděli. A já o naší desce začal přemýšlet už v roce 2014. Pamatuji si, že mě to napadlo v létě na horách při procházce v lese. Což je docela příznačné.
