Lidovky.cz

HUDEBNÍ GLOSÁŘ: Kde je asi tomu Alexandrovci z Roskilde konec?

Kultura

  15:30
Dnes o ruských vojácích na rockovém festivalu, o tom, co objevil Jiří Smetana a o jednom suvenýru z cest.

Leningrad Cowboys & Red Army Choir foto: Wider Screen

- Připadá mi, že ve všech těch zprávách na tragické téma pádu ruského letadla se členy sboru Alexandrovců, tedy vlastně jakýchsi nekrolozích, se bere zbytečně hopem dost významná etapa jejich existence. A to 90. léta, kdy si je vybrala bláznivá finská kapela Leningrad Cowboys (a filmový režisér Aki Kaurismäki, viz koncertní záznam Total Balalaika Show) a podnikla s nimi řadu velkých koncertů. Pro Alexandrovce, kteří spolu s finskými šílenci vystupovali pod hlavičkou Leningrad Cowboys And The Red Army Choir, to znamenalo nejen otevření se západnímu světu a mladému publiku, ale i jiné muzice - zpívali vokální doprovod ke coververzím světových rockových hitů, jejich asi nejpopulárnějším kusem byla Sweet Home Alabama od jižanských Lynyrd Skynyrd.

Nebudeme si zastírat, že to celé mělo primárně působit bizarně - a skutečně to tak působilo. Až nadoraz. Osobně jsem měl možnost tu show vidět v roce 1997 na festivalu v dánském Roskilde (kromě nich tam tehdy hráli například Radiohead, Smashing Pumpkins, Pet Shop Boys, Nick Cave, The Prodigy nebo Suede, tedy žádná „béčka“). Koncert samotný si až tak nepamatuju, vlastně mi to zas tak zábavné nepřišlo. Zato mi nikdy nevymizí z hlavy obrázek, kdy na obrovské prázdné pláni před pódiem, ještě před příchodem diváků, během příprav koncertu, stál uprostřed skládací kempinkový stoleček a u něj osamocený sotva ochmýřený kluk v ruské (či sovětské?) vojenské uniformě i s typickým „deklem“ na hlavě a na stolečku měl „merchandise“ Alexandrovců: pár ukoptěných audiokazet, popsaných azbukou. Bylo to fakt dojemné. A přiznávám, že jsem si na něj v tyhle dny několikrát vzpomněl.

- A ještě jedna poznámka ke smutné zprávě z minulých dní. Jiří Smetana napsal text k jedné z mých nejoblíbenějších písní Slunečný hrob. Jeho zásluhy o to, že se z naší Věry Bílé aspoň načas (než si to „pokazila sama“) stala skutečně světová hvězda v rámci žánru world music, nemůže nikdo zpochybňovat. Byl to - jak snad mohu z pouhých dvou setkání soudit - i velmi milý a zábavný člověk. Je jisté, že ve vedení klubu Gibus pomohl otevřít k pařížskému, možná i francouzskému a tím vlastně evropskému publiku dveře řadě zejména britských a amerických kapel, často stojících na startu kariéry - na to měl výborný čich. Ale nešťastná formulace České tiskové kanceláře, kterou pak bez rozmyslu papouškovaly skoro všechny zpravodajské servery i tištěné deníky, totiž že „objevil některé světové hvězdy, například kapelu The Police se zpěvákem Stingem, The Clash, zpěvačku Annie Lennox nebo skupiny Blur a Oasis,“ je samozřejmě zcela absurdní a jsem si jist, že pan Smetana by byl první, kdo by se jí vysmál.

- Ale abychom se nerýpali jen v tragédiích posledních dní. Krátce před Vánocemi zveřejnila písničkářka Jana Šteflíčková nové video. Opět se poněkud liší od její dosavadní tvorby, tedy i od zatím posledního alba Letná. Ona sama o písničce mluví jako o „suvenýru z cest“. V létě se autorka vydala po stopách svých rodinných kořenů na Slovensko a cestou se seznámila se slovenským písničkářem (a akvizicí kultovního labelu Slnko Records) Nanym Hudákem. V jeho studiu Budka nahráli tento duet a video k němu vytvořil Šteflíčkové stálý spolupracovník Jan Horáček.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.