Lidovky.cz

Mluvit s umělci o penězích je stále tabu

Kultura

  20:00
Kunsthistorička Michaela Banzetová vydala knihu O práci galeristy a trhu se současným uměním. Publikace přibližuje, jak fungují tuzemské i zahraniční galerie.

Michaela Banzetová. foto: Radim Peško

LN: Vystudovala jste dějiny umění a kulturní management. Věnujete se průzkumu marketingových strategií v galeriích. Co konkrétně vás zajímá?
Při psaní diplomové práce zaměřené na toto téma jsem zjistila, že existuje jen velmi málo materiálů o tom, jak vlastně privátní prodejní galerie u nás fungují. Na veřejnost se dostanou informace o tom, kdo koho zastupuje nebo i občas za kolik se prodalo konkrétní dílo, ale zatím žádná kniha, která by se věnovala galerijnímu provozu, vlastně neexistuje.

LN: Obchodník s uměním Don Thompson napsal knihu Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů, v níž popisuje marketing v prestižních galeriích a říká, že ten je mnohem důležitější než samotný talent. Funguje to takhle i u nás?
Talent je rozhodně důležitý, ale to, jak je umělec prezentován, ho posouvá dál. Pokud je galerista profesionál a domluví se s umělcem, že ho bude zastupovat, pak to znamená mnohem víc než zorganizovat výstavu. Vmojí knize jsou rozhovory s galeristy, kteří dlouhodobě budují image zastupovaných umělců. Nejenže jim zařizují výstavy, vydávají katalogy, ale také – a to je stejně zásadní – se je snaží dostat na výstavy do zahraničí a mezinárodní veletrhy, kam jezdí kurátoři, kritici i sběratelé.

Michaela Banzetová - O práci galeristy a trhu se současným uměním. Nejen v české republice.

LN: Vaše kniha, kterou lze sehnat ve specializovaných knihkupectvích, představuje šest galeristů z Prahy. Proč v ní nejsou zařazené také mimopražské osobnosti?
Hledala jsem po celé republice galerie současného umění, které pracují transparentně, to znamená, že dávají jasně najevo, že jsou prodejní, koho zastupují, a které fungují na mezinárodní úrovni, a našla jsem je pouze v Praze. Jako první dvojici jsem vybrala Jiřího Švestku, který začínal v 90. letech, a galeristku Katherine Kastnerovou, jenž je polovinou dua stojícího za Galerií Hunt Kastner. Následuje rozhovor s Michalem Mánkem, Lucií Drdovou, Filipem Polanským a Mikulášem Nevanem, který říká, že je vlastně posledním z „univerzity Jiřího Švestky“. Všichni tři u něj pracovali a později si založili každý svoji vlastní galerii.

LN: Řada malých galerií současného umění vzniká a za pár měsíců zaniká. Co jsou nejčastější důvody, proč se jim nedaří uspět?

Knížák se musí omluvit Fajtovi za výrok o zruinování galerie. Rozhodl o tom vrchní soud

Myslím, že právě to, že od počátku nemají jasný směr, a jsou tak pro sběratele a další zájemce o umění nečitelné. Unás totiž stále převládá taková romantická představa o práci galeristy. To je dáno i tím, že neexistují žádné zdroje, ze kterých by se mohli případní zájemci dozvědět, jak to je. I to se snaží moje publikace změnit. Galerijní práce není jednoduchá, nemůže jí dělat kdokoliv bez zkušeností a patřičného zápalu. Navíc mluvit o penězích je stále tabu, jako by umělci mohli žít jen ze vzduchu.

LN: Podle jakého klíče si galeristé vybírají, koho budou zastupovat?
Všichni se v mojí knize shodli na tom, že hlavní je osobní kontakt s umělcem. Leckdy je dlouhodobě sledují už od školních let, někdy chodí na klauzury nebo výstavy diplomantů už na škole. Často dají také na doporučení umělců, které již zastupují. U nás ale zatím stále není takový převis kvalitních umělců nad galeristy, aby je museli „lovit“.

LN: Dá se odhadnout, jaká je nabídka a poptávka mezi galeristy a umělci?
Například v Berlíně je velký přetlak umělců a je tam i dostatek galerií, se kterými mohou spolupracovat. U nás je mnoho talentovaných umělců, ale málo galeristů. Každý majitel galerie samozřejmě velmi pečlivě zvažuje, koho bude zastupovat, většinou sám nezvládne víc než pět, maximálně devět autorů.

LN: Nejmladším galeristou ve vaší knize je třicátník Mikuláš Nevan, který otevřel galerii Nevan Contempo v roce 2014. Jaké byly jeho začátky?
Když jsem s ním dělala rozhovor pár měsíců po otevření, říkal, že co se týče ohlasů, je příjemně překvapen, i když tehdy stále držel galerii ekonomicky sám. Což bylo samozřejmě náročné. Jeho vizí bylo „edukovat své okolí“, především tedy lidi přibližně v jeho věku, jsou to například právníci nebo doktoři a k umění se teprve dostávají. Podle toho, jak se jeho galerii daří, se zdá, že ta jeho odvaha a přístup byl správný.

LN: V rozhovorech často mluvíte o marketingových strategiích. Co nejčastěji galeristé využívají?
Hodně důležitá je prezentace na mezinárodním poli, ať již jde o weby se současným uměním, nebo veletrhy. Zaujala mě historka Filipa Polanského, který si zaplatil inzerát v týdeníku, kde bylo vyfocené dílo Vladimíra Houdka poté, kdy vyhrál Cenu Jindřicha Chalupeckého. Do galerie k němu pak přišel člověk, který držel stránku s inzerátem jako mapku, s tím, že tohle chce vidět. Dílo už bylo prodané, ale zajímal se. Není to typická galerijní strategie, ale je z ní znát, že galeristé jsou pro každého. Nikdo se nemusí bát za nimi přijít a ptát se, nebo se prostě jen podívat.

Kniha je v prodeji ve specializovaných knihkupectvích i na webu: http://www.galerijniprovoz.org/

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.