Třiašedesátiletý Jim Jarmusch patří přinejmenším od roku 1984, kdy měl premiéru jeho druhý celovečerní film Podivnější než ráj, k ikonám americké nezávislé kinematografie. Nezaměnitelný rukopis bělovlasého filmaře se slabostí pro outsidery a smyslem pro absurdno prozrazuje okouzlení tvorbou minimalistických režisérů, jako byl Robert Bresson z Francie nebo Jasudžiro Ozu z Japonska. Reálie jeho příběhů ovšem zůstávají bytostně americké, což beze zbytku platí pro křehké drama o lásce a poezii Paterson. Název filmu odkazuje k městu, v němž se celý film odehrává a kde vyrůstal beatnik Allen Ginsberg nebo modernistický básník William Carlos Williams, který o Patersonu napsal epickou báseň. Paterson je zároveň jméno hlavního hrdiny, řidiče městského autobusu, který ve volných chvílích čte Williamsovy verše a pod jejich vlivem skládá vlastní poezii. Film zachycuje sedm dní v životě tohoto muže.
Pondělí. Paterson (Adam Driver) se probouzí vedle své přítelkyně Laury (Golshifteh Farahaniová). Posnídá cereální kroužky s mlékem a odchází do práce. Po cestě v hlavě skládá báseň. Její slova si pak zapisuje do malého notesu. Během řízení autobusu Paterson sem tam zaslechne útržek rozhovoru svých cestujících. Cizí slova jsou mu inspirací stejně jako místa, jimiž dennodenně projíždí, nebo předměty každodenní potřeby. Po návratu z práce s Laurou povečeří a odchází vyvenčit anglického buldoka Marvina. Zastavuje se v baru a zbytek dne tráví nad sklenicí světlého piva s hospodským a ostatními štamgasty. Paterson nemá rád změny. Zbytek jeho pracovního týdne proto vypadá takřka identicky. První větší drama se odehraje až v pátek, tj. dlouho za polovinou filmu.
Paterson není hrdinou překonávajícím velké překážky ve snaze dosáhnout vznešeného cíle. Nemá ambice stát se věhlasným básníkem a rozšířit tak řady významných rodáků ze svého města. Marně jej Laura přesvědčuje, aby své básně publikoval. Poezie pro něj není prostředkem k dosažení úspěchu, ale k udržení rovnováhy.
Jarmusche nezajímají frustrovaní hrdinové a jejich nefunkční vztahy plné hádek. Napínavé drama zůstává ve filmu na rovině příslibu. Zmínka o rostoucím počtu únosů psů vyznívá do prázdna, zbraň, kterou jeden z hostů v baru začne ohrožovat ostatní, není tak nebezpečná, jak vypadá, a z porouchaného autobusu nezačnou šlehat plameny. Obejdou-li se Patersonovy observační básně bez veršů, které by se rýmovaly, ani Jarmusch nepotřebuje scény se silnými pointami. Hrdinův stoický klid, který Adam Driver znamenitě vyjadřuje tělem i tváří, se odráží také v neuspěchaném vyprávění, symetrických kompozicích záběrů nebo dodržování totožných střihových postupů napříč filmem.
Filmová báseň
Paterson nenabízí neustálé vzrušení a pohyb, nýbrž prostor k přemýšlení, utopickou zónu téměř ničím nerušené harmonie. Jarmusch namísto orchestrování destrukce trpělivě zkoumá, jak věci drží při sobě. Zajímá ho, díky čemu vztah Laury a Patersona funguje, proč je protagonista přes repetitivní náplň jednotlivých dnů se svým životem spokojen. Kontrast k Patersonově zenové vyrovnanosti vytvářejí jeho přátelé, které trápí manželka, vyrážka na zádech nebo neopětovaná láska. Na podobných rozdílech a variacích, nahrazujících lineární směřování k určitému cíli, je vystavěn celý film. Laura například jedná mnohem živelněji než Paterson. Klíčová pro ni není stabilita, ale změna. Při vyrábění bytových dekorací experimentuje s černou a bílou, při vaření s módními potravinami jako quinoa. Neustále vymýšlí něco nového a spontánně reaguje na přicházející podněty. Výsledky její činnosti nezůstávají na papíře. Jsou vidět a slyšet, můžete je ochutnat. Pro Patersona je důležitější proces vzniku, zprostředkovaný textem básní, objevujícím se na plátně s tím, jak je psán. Jeho odmítání novinek je patrné i z toho, že nevlastní mobilní telefon a básně píše rukou. Jarmusch, který se netají svou láskou ke staré hudbě, černobílým filmům a papírovým knihám, ale moderní technologie apriorně nezavrhuje. Harmonie v jeho filmu vzniká naopak ze spojení zdánlivě neslučitelných protikladů. Laura a Paterson, černá a bílá, řidič a básník.
Filmové premiéry: Matt Damon v Číně i romantika plná hudby |
Stejně jako Paterson také Jarmusch nachází poezii ve zdánlivě všedních místech, věcech a lidech. Diváka přitom cyklickou strukturou vyprávění vede k téže vnímavosti. Vzhledem k podobnému průběhu jednotlivých dnů získává na významu sebemenší obměna vzorce. K probuzení naší zvědavosti stačí, aby Paterson ráno ležel v posteli sám nebo po cestě z práce potkal dívku, kterou jsme dosud neviděli. S postupujícími dny si stále více všímáme drobných odchylek, stáváme se pozornějšími vůči zdánlivě bezvýznamným detailům a doceňujeme to, co jsme považovali za zaručené. Ze všedního se stává ozvláštňující a navenek zaměnitelné dny získávají svou jedinečnost. Každý z nich připomíná báseň s pravidelným rytmem.
Poezie, někdy vnímaná jako elitářské umění pro hrstku zasvěcených, vzniká v Patersonovi se stejnou přirozeností, s jakou člověk dýchá. Nemusíte přitom rovnou začít myslet ve verších. Stačí přijmout Patersonovo básnické vidění světa, při němž dochází k rozostření hranic mezi skutečným a myšleným, jak dokládají například dvě navzájem nerozlišitelné dívky, které hrdina vidí v autobuse nedlouho poté, co mu Laura řekne o snu, v němž čekala dvojčata. Není důležité, zda jde o skutečnost, nebo o představu, podstatné je připustit, že může jít o obojí.
Patersona nedokáže vyvést z míry ani ztráta, která jej postihne v poslední třetině filmu. Špatné věci se zkrátka dějí stejně jako ty dobré. Něco zaniká, něco jiného vzniká. Po neštěstí hrdina odchází na své oblíbené místo k vodopádu, kde jej nečekaně oslovuje japonský turista. Po jejich neobyčejném dialogu o obyčejných věcech si zřejmě společně s protagonistou řeknete „Aha!“ a pochopíte, že pro Jarmusche je básníkem každý, kdo věří tomu, co dělá, a dokáže vidět krásu a poezii ve všem, co jej obklopuje. Svým čtrnáctým filmem, jedním z nejlepších, které od 90. let natočil, o tom dokáže bez naléhání přesvědčit i toho, kdo běžně upřednostňuje prózu.
  |
PATERSON
USA, Německo, Francie 2016
Režie a scénář: Jim Jarmusch
Hrají: Adam Driver, Golshifteh Farahaniová ad.
Premiéra 5. 1.
