Dim Locator, kapela nazvaná podle písničky slavné postpunkové kapely Nicka Cavea The Birthday Party, je vlastně jedním z mnoha hudebních projektů jejích členů, kteří patří na hudební scéně mezi zkušené veterány.
Basista Dave Allen a bubeník Chris Hughes, oba Australané, dlouhá léta průběžně spolupracují s krajany, žijícími stejně jako oni hlavně v Berlíně, například Hugem Racem nebo Mickem Harveym. Brit Phil Shoenfelt má v Česku svůj hlavní projekt Southern Cross a působil (mj.s Hughesem) také ve skvělé kapele Fatal Shore.
Všechna ta seskupení, včetně Dim Locator, mají nejednoho společného jmenovatele: kořeny v přímočarém rocku, v punkem poučeném přístupu, v temnějším, vlastně svým způsobem bluesovém výrazu a sklonu k psychedelickým postupům. A příznačná je pro ně i jistá živelnost, jež se projevuje zejména v živém projevu. Na prvním dlouhohrajícím albu Dim Locator (doposud vydali jen jeden singl a EP) Six Miles Deep si právě jí užijeme dosyta.
Covery i vlastní songy
Nahrávka byla pořízena na koncertě v lipském klubu die naTo a vydal ji berlínský nezávislý label Moloko+.
Dim Locator kromě vlastních skladeb přizpůsobují svému syrovému triovému zvuku i čtyři převzaté písně. V úvodních dvou se obracejí ke stejně naladěným Australanům Beasts of Bourbon (I Don’t Care About Nothing Anymore), resp. These Immortal Souls (I Ate Knife, píseň, kterou ve studiové verzi vydali Dim Locator na svém prvním singlu). V dalších se obracejí na britskou scénu 70. let k Hawkwind (Orgone Accumulator) a Pink Fairies (Do It).
Vlastní skladby korespondují s dosavadní tvorbou členů kapely, tedy zejména Phila Shoenfelta, který je jako kytarista a zpěvák nejvíc „na uších“. Závěrečná Touch by například klidně mohla být z repertoáru Fatal Shore (jako je z něj titulní Six Miles Deep). Nejcennější na nahrávce je ale její přímočarost. Nenaleštěnost. Možná až nebezpečnost. Ne, tahle trojice si na nic nehraje. Protože nemusí.
