Supraphon jako vlastně jediný majitel oficiálních nahrávek z té doby by byl hloupý, kdyby ze svého archivu netěžil, zvláště když může jejich zvukovou úroveň za využití současných prostředků přizpůsobit dnešním potřebám. Udělal to už vloni, kdy vydal s graficky podobně řešeným obalem dvojalbum Beat Line. To se zabývalo lety 1967 až 1969 a jeho obsah byl určen účastí kapel na prvním a druhém československém beatovém festivalu v Praze. Z toho druhého, v roce 1968, tu zněly i živé nahrávky – nejstarší svého druhu v dějinách našeho rocku.
Tři fáze
Olympiku Nový výběr Big Beat Line tedy tomu loňskému historicky předchází, zachycuje ale neméně zajímavé období. „Předalbové“ proto, že těch vlastně nemnoho beatových nahrávek vyšlo pouze na singlech: vůbec první české elpíčko tohoto žánru, Želva Olympiku, se objevilo až v roce 1968.
Polovina 60. let a první léta po té na naší scéně způsobila „v rychlíku“ to, na co Američané, Britové a vůbec celý „civilizovaný“ svět potřeboval zhruba dekádu. Totiž přechod od libozvučných instrumentálek typu Shadows a jim vlastně protiřečícímu ranému rock’n’rollu směrem k písničkám inspirovaným liverpoolskou revolucí v čele s Beatles. A také – v neposlední řadě a ve většině případů – od angličtiny k češtině.
Nejmarkantněji lze tento vývoj vysledovat na kapele Olympic, která prošla všemi těmito etapami (a jak víme, poté i mnoha dalšími). Na kompilaci bylo zařazeno hned deset nahrávek. Tou první je vlastně countryový hit Orange Blossom Special (známý u nás taky jako Oranžový expres) s Jandovým superrychlým kytarovým sólem. Následují tři rock’n’rolly, kde Olympic de facto funguje jako doprovodná kapela sólových zpěváků, v tomto případě Mikiho Volka (Roll Over Beethoven), Pavla Bobka (Rave On) a Yvonne Přenosilové (Měsíc).
Olympic v roce 1966 (zleva Pavel Chrastina, Ladislav Klein, Petr Janda)
Pak tu máme vlastně Volkovu „labutí píseň“ Smutný holič z Liverpoolu s Jandovou hudbou a vtipným textem tehdejšího bubeníka Olympiku Františka Ringa Čecha. Zpěvák se zde pokoušel naskočit na vlnu aktuálních proudů z Anglie (přestože, jak se sám vyjádřil, Beatles vlastně nenáviděl), ale stejně mu to nebylo nic platné. Z Olympiku se stala kompaktní a hlavně autorsky i pěvecky plně soběstačná kapela, která si publikum už od prvních pokusů se změnou stylu dokázala podmanit hity, které zlidověly a všichni je znají dodnes – viz zejména zde uvedené Dej mi víc své lásky a Snad jsem to zavinil já.
Divocí Matadors
Stejně velkou pozornost věnoval editor kompilace skupině Matadors. Má to jasnou logiku: kapela byla vedle Olympiku nejpopulárnější českou rockovou kapelou 60. let a pamětníci často vyprávějí, že tehdejší fanouškovské tábory obou souborů byly striktně oddělené – stejně jako příznivci Sparty a Slavie nebo koneckonců Beatles a Rolling Stones.
Matadors v tomto pomyslném souboji byli za ty „zlé kluky“, za „chuligány“. Ve své vrcholné éře hráli na svou dobu vlastně docela tvrdou hudbu, inspirovanou britským rhythm and blues. Jak ale kompilace ukazuje, nebylo tomu tak vždy. První uvedené nahrávky jsou v rytmu populárního tanečního twistu, včetně dvou instrumentálek s dnes docela legračně znějícími klávesovými sóly.
Směr k tvrdší hudbě nabrala kapela v písničkách, které zpíval Vladimír Mišík. Zejména v těch anglicky interpretovaných. Kompilace ovšem obsahuje i kuriozitu Malej zvon, co mám, tedy vůbec první písničku, k níž si víceméně z donucení Mišík, jinak tehdy tvrdý zastánce rockové angličtiny, napsal text (dnes se k němu nerad hlásí, případně jej komentuje velmi ironicky).
Matadors ve druhé polovině šedesátých let (Viktor Sodoma druhý zleva, Radim Hladík první zprava)
Kromě zpěvákova hlasu se dominantním zvukem vrcholných nahrávek Matadors stala skutečně syrová a progresivní kytara Radima Hladíka. Ta provázela nejen mišíkovské, ale i následující sodomovské období kapely. V podání Viktora Sodomy kompilace přináší tři singlové písně, a to včetně jedné též česky nazpívané Zlatý důl. Ta je známější v původním anglickém znění Hate Everything Except of Hatter, jak je natočena na prvním a zároveň posledním albu Matadors z roku 1968 – jež je historicky druhým českým rockovým elpíčkem.
... a ti další
Pro ty, kdo se rádi ponoří do dějin československého rocku hlouběji, nabízí Big Beat Line spoustu dalšího zajímavého „studijního materiálu“. V první řadě je třeba upozornit na Flamengo, jež také prošlo několika stylovými zvraty. Jedna píseň s Viktorem Sodomou koresponduje s jeho buřičským výrazem v Matadors, byť tomuto angažmá časově předchází. Pak už následuje původní český repertoár s Petrem Novákem a Karlem Kahovcem u mikrofonu. Na svůj vrchol v podobě tvorby s Vladimírem Mišíkem kapela ještě čekala.
Mimořádným úkazem té doby byli jediní slovenští zástupci na dvojalbu, bratislavská kapela Beatmen neboli první štace jednoho z nejzajímavějších tvůrců slovenské scény Deža Ursinyho. V roce 1965, ze kdy pochází zde uvedených šest nahrávek, se svým pronikavě melodickým projevem nad tehdejší průměr zřetelně vyčnívali.
Zejména převzatý repertoár stojící v klasickém rock’n’rollu mělo pražské Mefisto. Na písničky v češtině se naopak zaměřovaly moravské kapely Vulkán se sourozenci Ulrychovými a Synkopa s pozdější hvězdou středního proudu Pavlem Novákemumikrofonu. Své první hity se skupinou Juventus nazpíval i Karel Černoch. A úplně zapomenutou kapelou té doby je Crystal. I ji připomíná tento nejen historicky cenný titul.
