* V neděli 29. ledna oslavila sedmdesáté narozeniny jedna z největších postav někdejší československé hudební scény, skladatel a hráč na klávesové nástroje všeho druhu Marián Varga. Přestože jeho kapela Collegium Musicum patřila zvláště v době své největší aktivity v 70. letech k nepochybné evropské špičce v rámci art rocku, a na naší scéně byly její rozsáhlé hudební celky více než kultovním objektem všech „mániček“, osobně jsem přesvědčen, že Varga byl vždycky mnohem zajímavější v menších formách. Tedy jako autor i interpret písniček. Už na slavném debutu kapely Prúdy Zvoňte zvonky má řadu nadčasových songů, stejně tak na společných albech s Pavolem Hammelem a Radimem Hladíkem Zelená pošta nebo Labutie piesne. To ale není podstatné. Jisté je, že Marián Varga patří mezi zhruba desítku osobností, které pomáhaly posadit kvalitativní laťku zdejší populární hudby. A protože z Bratislavy momentálně nepřicházejí moc dobré zprávy o jeho zdravotním stavu, přejeme mu na dálku především hodně zdraví.
* Jen o jeden den je mladší další velká osobnost české hudby, byť zosobňující v podstatě úplný protipól celoživotního Vargova snažení. Totiž písničkář Wabi Daněk. Je zvláštní, jak se jeho pozice za těch zhruba třicet let, co jej vnímám, proměnila. Zatímco v 80. letech patřil jednoznačně k písničkářům, které si cele uzurpovalo pro sebe trampské obecenstvo (a on mu samozřejmě šel tématy písní na ruku), postupem času se propracovával k obecnější přijatelnosti a dnes je vlastně považován za žijícího folkového klasika, aniž by se někdo pozastavoval nad tím, že jeho největší hity skutečně popisují svět z trampského pohledu. Dokonce bych řekl, že jeho nejznámější dílo, prakticky zlidovělá Rosa na kolejích, mimochodem opravdu krásná písnička, se dočkala skutečné satisfakce ne tím, že si při ní na Portě stoupaly do pozoru desetitisíce trampů, ale až teď, kdy ji bez výsměšných konotací ve zkušebnách jamují i rockeři. K čemuž Wabimu Daňkovi gratulujeme.
* Ale abychom dneska jen neslavili, také uveďme na pravou míru jednu polopravdu. Nebo spíš třičtvrtělež. Praha, Brno a Ostrava jsou polepeny plakáty a billboardy, ze kterých už na velkou dálku září sousloví, magické pro všechny hudební pamětníky: Dire Straits. Až když se hodně přiblížíte, zjistíte, že celý název kapely je The Dire Straits Experience. Plakát se dále zaštiťuje „původními členy“ kapely - což ale ve skutečnosti znamená, že se jedná o hudebníky, kteří hráli s Markem Knopflerem ve finální éře Dire Straits, kdy už byl před odchodem na sólovou dráhu stálým členem de facto jen on sám. Nejvtipnější na tom je, že tahle revivalová kapela se bude snažit ve velkém sále Lucerny, Bobycentru a Gongu na přelomu března a dubna snažit napodobit zpěv a hlavně hru Marka Knopflera, kytaristy s jedním z nejosobitějších rukopisů, co kdy tento nástroj třímali v ruce. A to, jak ohlašují, v jeho největších hitech. Je to prostě celé úplný nesmysl, který by mi nestál za řeč, kdybych nedávno nezjistil, že na tenhle podvodný špek málem skočilo i pár českých fanoušků. V domnění, že to Knopfler dal se starými parťáky zase dohromady. Ne, nedal.
