Lidovky.cz

,Není snadné někoho praštit,‘ říká finský režisér Juho Kuosmanen

Kultura

  12:00
Do českých kin právě vstoupil celovečerní debut finského režiséra Juha Kuosmanena Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Snímek loni zvítězil v sekci Un certain regard na festivalu v Cannes a získal i cenu Evropské filmové akademie za nejlepší debut.

Snímek Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkkiho. foto: B-Plan Distribution

Kuosmanenův film vypráví příběh boxerského šampiona, který se pod vedením ambiciózního trenéra připravuje na svůj první velký šampionát. Zdá se ale, že Olli by raději než titul mistra světa získal srdce půvabné Raiji... Černobíle natočený snímek se v Česku poprvé s úspěchem představil na loňském karlovarském festivalu.

LN: Jste fanouškem boxu?

‚Chtěl bych být padouch v Bondovce.‘ Představitel Daniela Blakea hodlá točit dál

Původně jsem nebyl. Dřív jsem se na něj nikdy nekoukal, i když jsem samozřejmě viděl spoustu boxerských filmů. Až když jsem začal natáčet tento film, zašel jsem se podívat i na nějaké zápasy a box se mi začal líbit. Myslím, že klíčový moment pro mě byla kniha od Joyce Carol Oatesové On Boxing. Oatesová je boxerskou fanynkou už od té doby, co byla malé dítě, myslím, že její otec byl boxer, a ona o tom moc hezky napsala. A dala nám určitý příslib, že by se něco podobného mohlo povést i nám ve filmu.

LN: Takže vy sám jste nikdy neboxoval?

Ne. Dělal jsem spoustu sportů, když jsem byl teenager, ale box ne. Zkoušel jsem to, ale... Víte, myslím si, že ve skutečnosti je velmi těžké někoho uhodit, praštit do něj. Prostě to není pro mě. I když byla by chyba myslet si, že box je o tom, být agresivní. Naopak – musíte mít své emoce velmi pod kontrolou. Je to vlastně trochu podobné herectví.

Snímek Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkkiho.
Snímek Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkkiho.

LN: Jak jste tedy přišel na nápad natočit film o boxerovi?

Olliho příběh a historii jeho slavného světového šampionátu jsem znal velmi dlouho, protože pocházím ze stejného města jako on, z Kokkoly. A pak jsem jednou viděl v divadle hru, která měla být o něm... ale vůbec o něm nebyla. Tak jsem začal přemýšlet, jak by ten příběh vypadal, kdybych ho vyprávěl já, z jiného úhlu. Začal jsem pátrat po dalších Olliho osudech po šampionátu a začalo mě to zajímat víc a víc. Zajímal mě člověk, který se dostal tak blízko k vrcholu, k životní šanci, a pak – no ale nebudu víc prozrazovat těm, kdo příběh neznají...

Při natáčení jsem se cítil pod velkým tlakem, protože jsem věděl, že můj film se bude promítat na festivalu v Cannes (díky tomu, že Kuosmanenův krátký film Prodejci obrazů vyhrál cenu Cinéfondation v Cannes v roce 2010 as výhrou byla spojena i možnost promítnout svůj film v prestižní sekci Un certain regard – pozn. red.), ale s tímhle druhem příběhu jsem se zároveň mohl vypořádat se stejnými problémy a emocemi, jaké jsem prožíval v té době sám. Byla to zábava, vyprávět tenhle starý boxerský příběh a při tom do něj dostat i kus sebe.

LN: Spolupracoval jste se skutečným Ollim. Co na výsledný film říkal?

Olli bohužel trpí Alzheimerovou chorobou, ale pořád si pamatuje staré časy. Hodně jsme spolu o filmu ještě před natáčením mluvili, setkal se několikrát is herci, stejně jako jeho žena Raija. Někteří lidé ve Finsku se mě ptali, proč jsme dělali film o dobrém boxerovi, ale skončili jsme po jednom osudovém zápasu. Mě ale mnohem víc než box samotný bavil příběh člověka, který měl své vlastní představy o tom, co znamená v životě úspěch. A dál se držel svých představ a zásad, i když byl obklopen lidmi, kteří měli vůči němu obrovská očekávání. Raija řekla poté, co film viděla, že je to skutečně takové, jak si na Olliho z těch dob pamatuje. Taky řekla, že s naším filmem prožila všechno znova a že to bylo krásné. Takže oni oba film odsouhlasili a celkem ho viděli snad desetkrát... Myslím, že způsob, kterým jsme je vyobrazili, se jim opravdu líbil, a to mě těší.

LN: Proč jste se rozhodl film natočit černobíle?

Nebyl to náš prvotní záměr. Prostě jsem chtěl, aby ten film měl atmosféru a patinu raných šedesátých let, a ukázalo se, že je na to nejlepší černobílá. Zkoušeli jsme spoustu různých materiálů a chtěli jsme najít takový, který by se nemusel už moc upravovat v postprodukci, protože tím se vždycky něco autentického ztrácí.

Nakonec jsme našli materiál, který sice není v superkvalitě, ale má zajímavý kontrast a zrnitost. Problém byl, že ho bylo málo. Spotřebovali jsme všechen materiál, který se dal koupit v Evropě, pak vše, co jsme sehnali v Americe, a nakonec jsme museli poprosit firmu Kodak, aby nám vyrobila další, což oni laskavě udělali.

LN: Budete v černobílé točit i dál?

Točit v černobílé mě opravdu bavilo, myslím, že je to mnohem jednodušší, je snazší udržet návaznost záběrů a rytmus, protože se vypořádáváte jen s černou a bílou. Líbí se mi i kontrasty mezi scénami, můžete mít velmi tmavou scénu a pak velmi světlou scénu, což se mi opravdu líbí. Mnohem víc než kdy předtím jsem si taky užil svícení. Ale vždy záleží na tématu, na tom, o čem budu točit.

Juho Kuosmanen (* 1979)

Vystudoval filmovou školu ELO na Aaltově univerzitě v Helsinkách. V roce 2010 získal za svůj krátký film Prodejci obrazů cenu Cinéfondation Award na festivalu v Cannes.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.