Album Spirit pro Depeche Mode produkoval James Ford se záseky mj. na deskách Arctic Monkeys, Florence and the Machine nebo Klaxons. A také aktivní hudebník, polovina elektronického dua Simian Mobile Disco. Lze předpokládat, že Depeche Mode budou patřit k jeho ikonám. Což možná není při produkční práci vždycky k dobru věci. Trošku razantnější zásah ve stavbě celé desky i jednotlivých skladeb by albu určitě prospěl.
Zase blues
Spirit ovšem není žádný propadák. V první řadě je třeba kvitovat, že se Depeche Mode nesnaží vymazat fakt, že letos slaví čtyřicáté výročí založení. Umějí velmi dobře stárnout, to se z kapel, které dokázaly už od svých začátků ovládat davy a zejména zkraje kariéry patřit mezi nezpochybnitelné progresivisty, nepodaří každému.
Už v tom, jak se v jejich tvorbě na posledních deskách stále více ozývá blues, tedy žánr, ve kterém se stárne nejsnadněji už proto, že je otcem celé současné pop music, je určité smíření s během času a také obrácení se jaksi do sebe.
V tomto ohledu navazuje Spirit na předchozí album Delta Machine (2013). Nejpatrněji v písni Poison Heart, kde ve skrumáži jasně rytmizovaných elektronických ruchů a hluků rozluštíme zlidšťující foukací harmoniku, či ve skladbě Poorman, v níž Martin Gore předvádí přímo čítankové bluesové figury na kytaru.
Ale pokud budeme vnímat některé rytmy a spodní vlny písní, postupy amerického pražánru vycítíme i na mnoha dalších místech. To, že by konzervativní posluchači blues nejspíš jeho prvky v hudbě Depeche Mode nepřipustili, rozhodně není chyba ani problém kapely.
Dávno známé, ale příjemné
To, v čem měl James Ford nemilosrdně sekat, je množství pomalých písniček. Celé album, přestože má „elpíčkovou“ stopáž, se vlastně hrozně táhne. Z nejpomalejších skladeb mají jisté kouzlo Eternal a závěrečná Fail. Jde o dvě písně, které zpívá Martin Gore, a už proto zaujmou. Ale konce takové The Worst Crime, i přes její až filmovou atmosféru (nestál u kolébky těch rozpitých kytarových rozkladů Angelo Badalamenti?), je těžké se dočkat.
Ve volných, maximálně středních tempech se pohybuje zbytek alba. Naštěstí se vzájemně liší svým charakterem, zvukovou podstatou i aranžérskou vrstevnatostí. A stavějí vesměs na poměrně silných melodických nápadech, které onu „pomalost“ alespoň podvědomě poněkud urychlují.
Přestože je zvuk jednotlivých skladeb členitý, nic nového o elektronické hudbě se už od Depeche Mode samozřejmě nedozvíme. Některé skladby, třeba Going Backwards, Scum nebo So Much Love, znějí až jako jakési „depešácké retro“ – lhostejno, zda v podobě čistého zvuku, nebo provázeno výrony industriálních elektronických gejzírů. Avšak zvláště je-li skladba členitá, jako You Move, je stále příjemné takové zvuky poslouchat, byť je všechny dávno známe.
Výrazněji než jindy se Depeche Mode na tomhle albu obracejí k politickým a společenským tématům. Dave Gahan, jehož hlas ani ve čtyřiapadesáti nestárne, přečasto používá ve svých obžalobách (vesměs však napsaných Gorem) zájmena „my“. V podtextu je všechno to, k čemu se dnes vyjadřují skoro všichni umělci světa. Otázka zní, jestli ono mluvení za „my“ není jen druhou stranou toho, proti čemuž je namířeno.
