Scénář Zádušní oběti našel v roce 2012 čerstvý ředitel vývoje pořadů a programových formátů Jan Maxa mezi nerealizovanými projekty České televize. O scénář projevil zájem režisér Jiří Svoboda a přidal se k němu i kameraman Zániku samoty Berhof Vladimír Smutný. Pro hlavní roli byl opět vybrán Milan Kňažko.
ZÁDUŠNÍ OBĚŤČR 2017 Režie: Jiří Svoboda Scénář: Vladimír Körner Uvedla ČT 1 9. 4. |
Tentokrát hraje rozvážného a trochu zahořklého komisaře Mondla, který na sklonku první světové války přijíždí z Vídně do nejmenovaného českého městečka, aby vypátral pachatele vraždy mladého důstojníka. Podezřelý je z ní židovský řezník Kacov. Stopy ovšem vedou čtyři roky nazpět, kdy v městečku vyváděla skupinka vojáků na dovolence a zároveň došlo k údajné sebevraždě židovské imigrantky. Její dospívající dcera Lea musela být poté hospitalizována na psychiatrii a nyní žije v péči Almy, někdejší hospodyně své matky. Alma provozuje hostinec, kde je teď také ubytován komisař Mondl. Záhy po jeho příjezdu dochází k dalším vraždám, zároveň se vyjevuje existence jakéhosi tajného bratrstva, k němuž zavraždění patřili. Komisař se citově sbližuje s živočišnou Almou a též ho dojímá zádumčivá Lea, která bez ustání tklivě hraje na housle a bere morfium. V městečku roste protižidovská nálada, jíž nakonec padne za oběť nevinný Kacov...
Snahou zobrazit český antisemitismus za Rakouska-Uherska upomíná Zádušní oběť na nedávno uvedenou minisérii Zločin v Polné. Ta se ovšem jednak opírala o skutečné historické události, jednak se spokojila s dostatečně silnou výpovědí, kterou představený případ poskytl sám o sobě. Tvůrci Zádušní oběti se naproti tomu rozhodli povýšit svou vratce postavenou detektivku na protiválečné poselství lidstvu. Takže je Svobodův film korunován sestřihem pohrom, které ve 20. a 21. století způsobili váleční štváči, a nápisem konstatujícím, že věk rozumu pominul. (Kdy a kde měl takový čas panovat, už ovšem titulek neupřesňuje.)
Nejde o to, že by Jiří Svoboda nemohl vyjádřit svůj názor na aktuální situaci ve světě a přirovnat ji ke stavu, který zrodil první světovou válku: nebyl by sám a nebyl by bez argumentů. Jenomže vyprávěný příběh s tímto apelem drží pohromadě jen silou režisérovy vůle, nikoliv svým přirozeným a zřetelným vyzněním. Snaha na hlubší úrovni propojit první světovou válku (a všechny války následující) se zločinem, o nějž ve filmu běží, je nepovedená a marná. Na začátku i na konci snímku osudově zazní věta „Proč to všechno? Snad jen proto, že mír trval příliš dlouho a lidé se už nemohli dočkat, až budou zabíjet... “ – dobrá, ale zrovna tohle se v příběhu samotném nijak znatelně neprojevuje, nebo to rozhodně není přesvědčivě předvedeno. Vlastně se do děje téměř nepromítá ani realita průběhu světové války, která má přitom být tak určující; snad dokonce záměrně je Zádušní oběť zvláštně ahistorická a ignoruje například českou otázku v hroutící se monarchii.
Co chtěli tvůrci vyjádřit třeba tím, že se jejich hrdina promenuje v katolickém kostele s buřinkou na hlavě, bůh suď. Jistě něco hlubokého, neboť Svobodův snímek oplývá situacemi rádoby obtěžkanými myšlenkovým či poetickým přesahem, ve skutečnosti však jen prázdně přepjatými. Postavy jsou v takových scénách odsouzeny k nepřesvědčivým a stylově rozkolísaným etudám bez ohledu na to, jak dobří herci je ztvárňují. Utlumit barvy a zaštiťovat se poetikou filmu noir pak příliš nepomůže.
Možná že až zase televizní manažeři naleznou v regálech nějaký nerealizovaný projekt, měli by se zamyslet, zda to náhodou nemá svůj dobrý důvod.
