Ačkoli The Afghan Whigs neodmyslitelně patří ke generaci amerických skupin, které začínaly ve druhé polovině osmdesátých let a na začátku následující dekády způsobily revoluci souhrnně označovanou grunge, vždycky se od svých vrstevníků typu Nirvany nebo Pearl Jam odlišovali.
Začínali sice také na kultovním seattleském labelu Sub Pop, ale pocházeli z Ohia. Ale hlavně: v jejich hudbě byl po většinu kariéry cítit silný odkaz na styly černé hudby, zejména rhythm and blues a soul. A to nejen v jejich vlastních skladbách, ale i prostřednictvím poměrně četných coververzí.
The Afghan Whigs existovali v letech 1986–2001, kdy se v dobrém rozešli, ovšem o deset let později ohlásili návrat – nejprve za účelem jednoho turné, které se pak rozrostlo ve v podstatě stabilní činnost. V jejím rámci kapela nejenže kontinuálně koncertuje, ale v roce 2014 vydala první comebackové album Do to the Beast a nyní přichází s novinkou In Spades.
Už začátek alba je skutečně prapodivný a prozrazuje, že The Afghan Whigs rozhodně nezvolili k posluchačově uchu tu nejpřímější cestu. Zatímco se většina i alternativních rockových kapel obvykle snaží na začátek alba zařadit píseň, která je pro vyznění desky určující, je výmluvná a jaksi chytí „na první dobrou“, tady je tomu naopak. V Birdlandu do poryvů smyčců v nijak tuctových intervalech zpěvák a autor všech skladeb Greg Dulli zpívá melodii v jakémsi „průběžném modu“, tedy rozhodně žádné sloky a refrény, jen narůstající napětí.
Rytmus následující Arabian Heights jako by utekl z nějakého radikálního undergroundového diska a kytarová zkreslení připomínají sedmdesátá léta. Skladba Demon in Profile je nejsoulovějším kusem alba, gradace od úvodní části s dominantním klavírem až po velký orchestr ve finále je spolu s Dulliho zpěvem odkazem k motownským hrdinům.
V kontrastu s tím stojí následující Toy Automatic, připomínající popovější verzi artrocku 70. let – něco jako vrcholné Pink Floyd (které ovšem, jak známo, Dulli též miluje), jejichž široký sound je obohacen v závěrečné části cifrujícími barokními trubkami jako z beatlesovské Penny Lane.
V Oriole nejprve hraje prim akustická kytara, po přidání smyčců a posléze rytmiky se skladba dostává do až taneční polohy. Následující Copernicus má základním riffem na zkreslenou elektrickou kytaru i tvrdými bicími z celého alba nejblíže k nepsané definici alternativního rocku, mezi jehož elitu jsou The Afghan Whigs už třetí dekádu řazeni.
Oprávněnost tohoto zařazení se nemění ani v The Spell, přestože hlavní zvukovou roli přebírají smyčce a rytmika – i taková kombinace může znít skoro až „garážově“.
Přes prapodivné funky Light as a Feather se přenášíme do finále alba. Nejprve k temné klavírní baladě I Got Lost, znějící, jako kdyby Neil Young zpíval písničku Pink Floyd, a potom k závěrečné Into the Floor, třetí a poslední skladbě alba, již lze bez obav označit za artrockovou. Ovšem s poznámkou, že si z určujícího stylu 70. let bere to lepší, zatímco negativa nechává stranou.
Stává se málokdy, aby recenzentovi přišlo do ruky album tak nejednoznačné, tak těžko proniknutelné. Ne že by In Spades nenavazovalo v mnoha ohledech na předchozí tvorbu The Afghan Whigs. Ale tak prazvláštní koktejl, u kterého není jasné, zda míra obskurnosti už pozřela autenticitu, anebo zda právě ona obskurnost je vrcholem autenticity, kapela ještě nevydala. A pražský koncert 5. srpna v Lucerna Music Baru nám odpověď na tyto otázky dá jen stěží.