CANNES 2017: Po natáčení jsem se cítila jako zombie, říká herečka Diane Krugerová

Když se Katja jednoho večera vrátila domů, našla ze své rodiny jenom kusy masa. Na tureckou čtvrť totiž za útočili neonacisté, které soud později osvobodí, a Katja se rozhodne pro pomstu vlastníma rukama.

„Pardon za ty brýle,“ omlouvala se Diane Krugerová, když přišla na rozhovor. „Měli jsme dlouhý mejdan.“ Přesto byla schopná přijít na setkání po projekci svého canneského snímku Odnikud načas a s úsměvem. Ten se jí pak ještě rozšířil o den později, když získala ceněnou hereckou palmu.

„Vybral jsem si ji, protože je neokoukaná,“ přiznal režisér oceněného snímku Fatih Akin, „v němčině nikdy nehrála.“ Takhle drsnou postavu teprve ne. Nikdy také nebyla Diane Krugerová tak uvěřitelná. V Česku se film objeví díky společnosti Aerofilms do konce letošního roku.

LN: Dosud jste hrála krásné a spíše křehké postavy. Jak vám k srdci přirostla drsná Katja?

Znám holky jako Katja, vyrůstala jsem s nimi. Je drsnější než já a je taky víc cool. Německé holky obecně ale mají určitou vnitřní sílu. Jsou sice křehké, ale taky houževnaté. A já jsem se narodila jako Němka. Především jsem se ale stala Katjou. Změnila mi život. Projevuje se to i teď, upravila jsem svůj šatník, poslouchám trochu jinou muziku. Rozhodně ve mně zůstala.

LN: Zůstávají ve vás postavy takhle dlouho pokaždé?

Tohle bylo poprvé. Vždycky investuju do svých rolí, ale do Odnikud jsem se položila mnohem víc. Koneckonců, věděla jsem, že to bude neobyčejná zkušenost – už jenom proto, že režisérem byl Fatih Akin.

Herečka Diane Kruger

LN: Jaké to bylo, hrát ve čtyřiceti letech poprvé v rodném jazyce?

Z Německa jsem odjela, když mi bylo patnáct. Žila jsem pak ve Francii a ve Spojených státech. Začala jsem se cítit spíš jako Francouzka než jako Němka. Pak jsem se adaptovala i na americkou popkulturu. Ale když jsem se kvůli Odnikud vrátila do Německa, uvědomila jsem si, jak se mi to všechno vrací. Nejenom jazyk, ale i způsob života.

LN: Bylo to náročné i emocionálně?

To je jiná věc. Práce s Fatihem a jeho postavami vyžadovala, abych k tomu přistoupila téměř nahá. Přitom jak stárnu, spíš si okolo sebe stavím ochrannou zeď. Nejsem rozhodně tak otevřená jako dřív. Ale tady jsem se neměla za co skrýt. Žádný make-up, nic. To mě taky změnilo, přestala jsem se bát, cítím se svobodnější.

Cannes 2017. Banner.

LN: Jak vám bylo poté, co natáčení skončilo?

Hrozně! Ale ona to byla celkově tvrdá zkušenost. Loni v dubnu mi zemřela babička, která mě vychovávala, potom odešel i můj nevlastní otec. Z osobního hlediska to pro mě byl zkrátka velmi špatný rok. A do toho jsme s Fatihem točili čtyři měsíce, což jednak není málo samo o sobě a jednak ta role vyžadovala velkou investici. Katjin život je plný žalu, smutku a temnoty. A jestli je to u normálního natáčení tak, že si připomínáte, že večer přijdete domů a všechno bude fajn, u Odnikud jsem neměla ani tuhle jistotu. Bylo mi blbě pořád, nebylo cesty ven. Když jsme skončili, cítila jsem se úplně otupělá. Pamatuju si, že v lednu a v únoru jsem si připadala jak zombie. Ale nechtěla bych to tu nějak přehnaně dramatizovat. Zatím jsem se nepustila do ničeho nového, nepřečetla jsem jediný scénář.

LN: Mluvila jste s nějakými skutečnými pozůstalými?

CANNNES 2017: na festivalu v Cannes oceňují umělci umělce

Hovořila jsem se spoustou lidí, kteří zničehonic ztratili děti anebo muže. Šlo zejména o vraždy, protože teroristické útoky se nedějí každý den. A i když mi ti lidé dovolili, abych se jich na jejich příběh ptala, nikdy to pro mě nebylo jednoduché. Každý se s tím vypořádal po svém, ale všichni mají v očích hrozný chlad. Sálala z nich těžká energie.

LN: Kde máte domov, kam vás táhne srdce?

Nevím. Narodila jsem se sice v Německu, národností tam přísluším, ale domov je jiná věc. Cítím k němu teď silnější vazbu, než když jsem tam jezdila jednou za rok na Vánoce jako dosud. Ale žiju střídavě v New Yorku a v Paříži.

LN: Jste známá jako módní ikona, jaké pro vás bylo hrát v bundě a s kapucí?

Kostým je oblečení, které mi pomáhá dostat se do charakteru postavy. Začínala jsem se starou koženou bundou, kterou mi přinesla kostymérka. Když jsem si ji oblékla, cítila jsem ji doslova jako druhou kůži, která už patří Katje. Pak jsem si odbarvila vlasy a najednou si mě na ulici začali všímat jiní lidé než obvykle. A pak s nimi jdete do baru a postupně objevujete svět, který jste neznali.

LN: Váš film se týká té stránky terorismu, která neplní noviny.

Právě proto jsem do toho šla. Na teroristické útoky si začínáme zvykat. Stávají se z nich čísla. Dvaadvacet lidí zemřelo, sto lidí zemřelo. Pár dní se na Instagramu masově projevuje účast: jsme s vámi, jsme s Paříží, New Yorkem. Ale nikdo už nemluví s těmi, kteří po obětech zbyli. To byla moje agenda. A je irelevantní, jestli souhlasím s tím, jak se Katja zachová, anebo ne. Náš film má být pro publikum námětem k diskusi. Sledujte její cestu a pak přemýšlejte, co byste udělali vy sami.

LN: Jak by se podle vás měla zachovat společnost tváří v tvář těm útokům?

Přemýšlím o tom jako každý jiný, ale nepřipadá mi, že bych o tom tady měla mluvit. Udělali jsme film, který nabízí jistý pohled na věc, a my se můžeme soukromě bavit o osobních názorech, ale to není relevantní. Nechci film ušpinit názory jedné herečky.

LN: Povídáme si na konci canneského festivalu, před pár dny se tady držela minuta ticha za oběti útoku na manchesterský koncert Ariany Grandeové. Jak tyto souvislosti vnímáte?

Vedle útoku v Manchesteru se zabíjelo taky v Egyptě. Připadá mi trochu podivné mluvit tady o nějaké herecké roli, zatímco jenom za minulý týden se objevilo sto nových lidí s Katjiným osudem.

LN: Znala jste Fatiha Akina delší dobu, anebo pro vás nabídka přišla z čistého nebe?

Fatih Akin je v Německu superstar. Potkala jsem ho shodou okolností tady v Cannes před pěti lety, když jsem zasedala v porotě. A když poté byla šance se s ním seznámit, připomněla jsem mu, ať si na mě někdy vzpomene. Pak jsme se dlouho neviděli. Přišlo to zčistajasna.

LN: Proč volal zrovna vám?

Říkal mi, že film napsal původně pro muže, který měl být vlakovým výpravčím. Ale pak natočil Šrám, který propadl. Fatih byl v depresích a naštvaný. Vrátil se ke scénáři a výrazně ho proměnil. Z výpravčího udělal ninja hrdinku.

LN: Jak se vám s ním spolupracovalo?

Je úžasně nepředvídatelný. Je ohromně citlivý, naslouchá, je schopný měnit názor. A především je pořád v pohybu, mluví nahlas, je ho plná místnost.

LN: Je nepředvídatelnější než Tarantino?

Energií jsou si dost podobní. Pobíhají po place a vyžadují, abyste se naplno stali danou figurou: „Tu kameru mi dejte sem, chci tam tenhle pohled, chci ho tak a tak. Ještě to není dost dobré, ještě to nestačí...“ V tom jsou stejní.

LN: Proč jste nikdy dřív v Německu nehrála?

Já tu ani nemám agenta. Vždycky jsem doufala, že odtamtud přijde nějaká nabídka na roli, která bude německá, ale zároveň globální. A to je přesně Katja. Kvintesenciální Němka, která by ale mohla být klidně nějaká Peggy z Ohia. Ta postava je srozumitelná na celém světě, protože je to jednoduše matka, která přišla o dítě a o muže.

LN: Sledujete filmy raději v kině, nebo na gauči?

Ráda chodím do kina a ráda se na filmy dívám doma. Herci tohle vnímají jinak než filmaři. Netflix, Amazon a další online producenty vnímám především jako velkou příležitost. Zaprvé zaručují ohromnou tvůrčí svobodu v porovnání s hollywoodskými studii a zadruhé nabízejí příběhy s nevídaně silnými ženskými postavami. Právě sleduju Příběh služebnice. Páni, Elisabeth Mossová to tam vysloveně zabíjí! A Sedmilhářky? Reese Witherspoonová s Nicole Kidmanovou tam podávají životní výkony.