Atmosféra posledních dvou koncertů byla smutnější, ale předevšímsoustředěnější a jaksi slavnostnější. Už dlouho nebylo ve Dvořákově síni Rudolfina tak hluboké soustředěné ticho jako ve čtvrtek, když koncert začal minutou ticha za Bělohlávka.
Pendereckého pocta Bělohlávkovi
A mistrovsky zahraný program s Mozartem a Stravinským s Cameratou Salzburg a klavíristou Alexandrem Lonquichem snad všichni vnímali nějak pozorněji, než bývá zvykem. Lonquich navíc přidal pomalou větu z Mozartova posledního klavírního koncertu, což bylo ve zjitřené atmosféře mimořádně působivé. Na pátečním závěrečném koncertu Krzystof Penderecki provedení své symfonie Sedm bran Jeruzalémských Bělohlávkovi přímo z pódia osobně věnoval. Skladba samotná pak zněla trochu jako requiem, ale ještě víc jako velkolepá meditace nad starozákonními biblickými texty, nad lidským údělem před tváří Hospodina. Poprvé byla uvedena roku 1997 u příležitosti oslav třetího tisíciletí trvání města Jeruzaléma. Výkon SOČR, Slovenského filharmonického sboru i sólistů nezklamal.
Po stranách orchestru stály dvě soustavy plastových trubek, originálně sestavený nástroj zvaný tubafon. Je to bicí nástroj, jakýsi gigantický xylofon s tvrdým a suchým zvukem. Výrazně se uplatnil jen v jedné ze sedmi částí, jako barbarské rány osudu. Penderecki není z těch skladatelů, kteří chtějí poutat pozornost originálními zvuky, vše je soustředěno na text. Polsko je v 2. polovině 20. století hudební a svým způsobem i duchovní velmocí. Penderecki je nejmladší, poslední osobnost velké generace. Umí z toho těžit, ale kompoziční dovednost a sdělnost jeho hudbě nelze upřít. Hravá Serenáda Iši Krejčího nebyl ideální prolog k této skladbě a Penderecki se vcelku pochopitelně rozhodl svěřit její dirigování asistentovi. Krejčí paří na program s Mozartem a Stravinským, a ne jako povinná úlitba českému autorovi na úvod závěrečného koncertu.
Bilanci hostujících orchestrů, po poněkud univerzálním zvuku symfonického orchestru z Toronta, částečně zvedl Orchestre de Paris minulou středu. Is německým dirigentem Hengelbrockem nabídl charakteristicky barevný francouzský zvuk, což zejména Ravelově suitě z baletu Dafnis a Chloé skvěle slušelo. Zato jejich provedení Kartinek bylo hravě francouzské až příliš, například Kyjevské bráně zcela chyběla monumentalita a zněla jako odbíjení poledne pod Eiffelovou věží.
Vrcholem večera tak byly Canteloubovy písně v podání Kate Lindseyové. Její temně zabarvený a technicky skvěle vedený hlas byl slyšet v těch nejtišších pianissimech i v akusticky nepřející Smetanově síni. Druhým pěveckým vrcholem byla Diana Damrauová a pro Monteverdiho výročí se podařilo získat vynikající La Compagnia di Madrigale. Když už jsme začali soustředěním publika poslední dva festivalové dny, je nutné dodat, že právě to chybělo letošního ročníku nejvíc. Od dětského pláče, kvůli kterému Barenboim zastavil harfy Vyšehradu, přes různé mobily až po neposednost a turisticko-nadšenecké tleskání mezi větami – jako bychom určitý druh koncentrace v sále už skoro neuměli. Přitom atmosféra v sále nakonec je to, co dodává koncertům skutečnou jedinečnost.
Dramaturgie a agentury
Ale i z hlediska dramaturgie je stále těžší jí dosáhnout. Nelze si totiž nevšimnout, že program těch nejvýraznějších festivalových hostů je dán dopředu programem nějakého turné. Dramaturgii tak stále více určují různé agentury a pořadatelé vlastně jen přebírají už hotové balíčky nabídek. Na to, abychom zlomili moc agentur, jsou naši pořadatelé krátcí a čestně je třeba říct, že to často opravdu nejde.
Každá výjimka je pak cenná, z hostujících umělců se agenturním šablonám vymkl už zmíněný Alexandr Lonquich, který byl vynikající jako člen tria i na samostatném Nokturnu. Je to podobné zajímavá a všestranná osobnost jako slavnější Antrás Schiff a hraje dnes už možná lépe. Více originality pak často nacházíme v koncertech českých umělců, pro které je Pražské jaro pořád prestižní příležitostí. A třeba nenápadný odpolední koncert Dvořákova klavírního kvarteta je nakonec tím, co zanechá v paměti trvalejší stopu. Bylo prostě od prvních taktů poznat, že soubor neponechal nic náhodě, a krásný tón klavíristky Slávky Vernerové Pěchočové nadále zraje. Pak tu máme české stálice, jako je Vondráček, Baborák, Jamník, Vodička, Fišer, Mráček... Ale upřímně, koho z nich bychom opravdu mohli postavit do první dramaturgické linie? A chce to po nich někdo?
Festival Pražské jaro začal. Má vlast poprvé zněla v německém podání |
Pak je také pravda, že České filharmonii se v posledních letech daří zvát zajímavější dirigenty, než je Kristjan Järvi. Svou tvář měl koncert Filharmonie Brno i Bělohlávkův program s Mozartem a Šostakovičem, který nakonec dirigoval Petr Altrichter. Pak je to ale tak, že pro každý koncert se najde nějaký důvod – ale přesto Pražskému jaru chybí výraznější osobnost dramaturga. Vždycky vzpomínám na jeden postřeh Jiřího Bělohlávka, který mi řekl v rozhovoru před mnoha ledy, charakteristicky mimo mikrofon: „Problém Pražského jara je, že se chytá příliš mnoho zajíců a všichni tak trochu utečou.“ Jako prezident festivalu se pak vyjadřoval mírněji a státotvorněji – sám totiž dobře věděl, jak je to těžké změnit a co všechno v tom hraje roli. Ovšem když v těchto dnech bolestně prožíváme jeho odchod, připomeňme také jeho bystrého a kritického ducha. I na něj by měl festival navázat.
Počin desetiletí
Závěrem dodejme, že některé „problémy Pražského jara“ jsou odrazem problémů celospolečenských a situace v kulturní sféře celkově. Po těchto kritických poznámkách je ale třeba jednu věc podtrhnout. Ať tak či onak, vrcholem letošního Pražského jara opravdu byla Má vlast s Vídeňskými filharmoniky a Danielem Barenboimem. Jako koncert i jako počin, ke kterému musíme připočíst i dalších deset provedení, které slavný dirigent v Evropě v této sezoně měl. Pro českou hudbu to je počin desetiletí, za který opravdu vděčíme pořadatelům i tradici Pražského jara. A je namístě za něj poděkovat.
  |
