RECENZE: Mlynářova opička ukazuje Klicperu v komediálním světle

Ani talent ovšem neznamenal, že by měl velké a trvalé štěstí s uváděním svých her na jeviště. Amatéři si zajisté jeho texty oblíbili, ale přes povinnou úctu, jež mu byla jako českému klasikovi vyjadřována, nepatřil k autorům, z jehož dramatických děl by vznikaly inscenace, které by tvořily páteř naší divadelní kultury.

Platí to podnes. Není v přítomnosti málo názorů prohlašujících, že Klicpera je autor jednoduchý, až primitivní, jenž nemá současnosti co říci a maximálně může poskytnout podněty k parodování neumělých počátků našeho novodobého divadla. Na druhé straně platí, že Klicpera je přece jenom klasik a že by měl být hrán, a tak se tu a tam někdo pokusí s Klicperou nějak vyrovnat. Na začátku léta 2017 to učinila činohra Národního divadla ve Stavovském divadle. Její dramaturg Milan Šotek stvořil „klicperiádu“ – sestavil z jeho komedií zbrusu nový text.

Zábavný společník

Východiskem mu byla Klicperova prvotina z roku 1815 Žižkův meč, k ní přidal situace, motivy, témata a postavy z dalších Klicperových textů a pro mnohé dialogy využil i repliky z her zbývajících. Tento celek nazval Mlynářova opička, což byla velmi oblíbená Klicperova žertovná deklamovánka z roku 1823, kterou naši předkové často recitovali na svých setkáních. To samo o sobě je příznačné, Šotek tím připomíná Klicperu, kterého jeho současníci ctili nejen jako dramatika a českého vlastence, ale také jako zábavného společníka družných posezení s přáteli a známými, která patřila k životnímu stylu biedermeieru.

Odtud tvůrce „klicperiády“ – spoluautor Klicperův Šotek, jenž ve své vlastní tvorbě rozvíjí poetiku divadel malých forem a uplatňuje principy literárního kabaretu s jeho uměním žonglovat se slovy – míří za komediantským jádrem Klicperovým, které umožňuje zacházet s divadlem jako se svébytným fiktivním světem.

V programu k představení je tato průpověď: „Vše, čeho je pro hru skutečně třeba, skýtá komediantské jeviště.“ Dá se předpokládat, že jejím původcem je Šotek, ctitel a obdivovatel tradice, jež roste z herecké imaginace a tvořivosti jako zdroje komediálního divadla. Klicpera se k tomuto chápání divadla dostával především přes moli`erovskou komedii, která má své kořeny v komedii dell’arte. Osvícenský klasicista touto cestou pronikal k nadsazené kresbě lidských povah a snažil se tak zesměšňovat vady a nedostatky lidí.

Mlynářova opička tuto hyperbolickou rovinu Klicperových „povahopisů“ zachovává, všechny její postavy jsou prakticky něčím abnormální, odchýlené od běžného chování, v něčem až více nebo méně podivínské. Šotek tuto klicperovskou polohu dodržuje, ale nečiní její kritičnost těžištěm, je mu hlavně prostředkem k onomu komediantství. Slovní vtipy stejně jako směšné chování postav jsou mu především podnětem pro komediální herecké rozehrávání si tuací, což nesporně vyhovuje režijním postupům Štěpána Pácla, jenž má pro tuto poetiku pochopení.

RECENZE: Homo Faber. Muž v nejlepších letech účtuje

Pokud tato základní hodnota této inscenace roste z důsledného odůvodnění divadelní logikou komediantsky předváděné abnormálnosti postav a jejich chování, pak i hodně ztřeštěné a nezvyklé konání, jako je třeba ježdění Marie Pavianny na tříkolce, nepůsobí dojmem schválnosti. V rámci děje a charakteristiky postav se dá chápat jako výraz dětinskosti, nevyspělosti. Jakmile však komediantství nevyrůstá z této vnitřní logiky klicperovského (a šotkovského) ražení a je zvenčí přidáno pro obveselení jako žánrová komická drobnokresba, pak se smysl komediantství vytrácí a zůstává jen pocit nadbytečné schválnosti.

Biedermeierovská idyla

Naštěstí se režiséru Páclovi a celému kolektivu herců podařilo tomuto typu „vyrábění“ humoru vyhnout. Je to inscenace stojící principiálně na herecko-režijním řešení, kdy se ve vysoko se tyčící a prakticky holé scéně – která je pouze tím prostorem pro hru – hemží postavy. Hnány jsou s gustem, temperamentem, pochopením pro tento styl humoru. Občas nápaditě rozehrávající téměř artistně vybroušené komické číslo. Je to mile a radostně kolektivní zábavná inscenace.

Pravda ovšem je, že v poslední své části ztrácí svěžest, navíc nutnost uzavřít všechny linie ji poněkud neúnosně protahuje. I tak ale Mlynářova opička upozorňuje, že Klicpera patří k biedermeieru a harmonie a idyla mu nejsou cizí. Nejpodstatnější je ovšem osobité klicperovské komediantské ladění, jež určilo herecko-režijní ráz inscenace, jehož je v současném divadle čím dále tím méně.

Nepochybně tím také inscenace připomněla některé rysy Klicperovy dramatiky, které se vymykají známému, stále opakovanému zařazení tohoto autora do tradiční konvenční přihrádky začátků českého divadla za obrození.