Když se objevil „zázrak“, díky němuž se statické obrázky rozpohybovaly, českého diváka zajímalo hlavně to, co natočili naši filmaři. Ať třeba v dobách komunismu trhaly ve světě návštěvnické rekordy francouzské kriminálky, nebo italské komedie, tuzemský divák lnul k domácím pohádkám, veselohrám či detektivkám. Vlastenectví českého diváka se ale vytratilo. Zkušenosti tuzemských kin dokládají, že naše srdce dobyl americký velkofilm.
„Na poškození jména české kinematografie u diváků se v minulém desetiletí podílelo několik souběžných vlivů. Například silná konkurence extrémně drahých blockbusterů v kombinaci s podfinancováním domácí kinematografie,“ říká Petr Bilík, pedagog filmové katedry na olomoucké univerzitě a člen Rady Státního fondu kinematografie. Blockbustery, zahraniční vysokorozpočtové trháky zaměřené na masové publikum, plní největší sály multikin a vytlačují české filmy na druhou kolej.
Aby film seděl režimu
Roli samozřejmě sehrál také přelom režimů. Země se otevřela většímu přílivu zahraniční produkce a Češi se naučili jazyky. Zásadní je ale i to, že tuzemská tvorba se po převratu ocitla trochu ve vzduchoprázdnu a složitě hledala novou tvář. Tvůrci, kteří nechtěli být poplatní ideologii, utíkali před rokem 1989 do filmů podle pevných žánrových pravidel. Točili detektivky a pohádky, kde se někdy mohli vyhnout soudružským zásahům nebo nevoli. Po roce 1989 už mohli cokoli. Trvalo však, než zjistili, co by to vlastně mělo být. Porevoluční úspěchy proto slavily filmy, které by za minulého režimu určitě „neprošly“. Exceloval hlavně Tankový prapor a Černí baroni. Třetí nejúspěšnější porevoluční film Kolja se pak roce 1996 vrátil z Los Angeles se zlatou soškou Oscara.
Inforgrafika ilustrující nejnavštěvovanější a nejvýdělečnější filmy v českých kinech.
Transformaci českého diváckého chování ukazuje žebříček nejnavštěvovanějších filmů v našich kinech za posledních patnáct let. V první desítce je šest zahraničních zástupců, jen čtyři jsou domácí. A všech šest filmů z ciziny vzniklo v americké produkci či koprodukci. Na seznamu je také jediný snímek, který po dlouhé době dokázal českému dílu vrátit téměř milionovou sledovanost – loňská pohádka Anděl Páně 2 režiséra Jiřího Stracha.
Pokračování vánoční pohádky o andělovi sice přineslo domácí produkci malou renesanci, ale ze srovnání je patrné, že cesta českého filmu k divácké rehabilitaci ještě potrvá.
Anděl Páně 3? Možná za několik let, říkají Strach s Trojanem |
„Zahraniční snímky si vedou lépe, je jich jednoduše více a právě vysokorozpočtové filmy pro masového diváka jsou u nás velmi populární a mají velkou návštěvnost,“ uvádí Adéla Brabcová z distribuční společnosti Film Europe Media Company. Aktuální lídr v návštěvnosti kin je páté pokračování dobrodružného příběhu Piráti z Karibiku. Dva týdny po premiéře film viděla už třetina diváků, které Anděl Páně získal za 27 týdnů od loňských Vánoc.
Protipirátská past
Kvůli změnám českých filmových chutí už vzniká při Státním fondu kinematografie komplexní studie, která proměny chování publika popíše. Z účelů ryze praktických – když filmaři poznají svého diváka, budou lépe vědět, jak se k němu dostat zpátky. „Už od roku 2015 je platná nová strategie fondu. Sází na pečlivou literární přípravu jednotlivých titulů, jsou i vyšší dotace na dobře připravené projekty. Díky vyšším částkám je navíc možné adekvátně podpořit žánrové snímky, které jsou většinou mnohem dražší než artová produkce, ale mají také násobně větší divácký potenciál,“ popisuje Bilík.
Chystá se i podpora platforem, kde si bude možné za rozumný poplatek stáhnout z „videotéky“ české filmy. Takové služby už jsou docela běžné, nabízí je většina televizních stanic nebo poskytovatelů vysílání, ale zpravidla jde především o zahraniční snímky.
„Poněkud bezhlavý boj proti pirátství znesnadnil přístup k českým filmům,“ vysvětluje Bilík. Jde o to, že mladší generace mají ve zvyku přicházet k audiovizuální zábavě především tak, že si ji uloví na internetu. Na pirátských serverech se i po řadě tažení na ochranu autorských práv pořád dají sehnat nejnovější zahraniční filmy, ale zásoba těch českých je takřka nulová. Tím se narušil český zvyk vyrůstat na domácích filmech a vyhledávat je pak i v dospělosti.
Pozitivním rysem, z něhož může časem benefitovat i domácí kinematografie, je, že v posledních dvou letech se zvyšují počty lidí, kteří se rozhodnou jít do kina, loni to bylo víc než 15 milionů diváků. Stále se to však nedá srovnat se zástupy, jež mířily do kinosálů v 90. letech, a už vůbec ne s návštěvností z dob před převratem. Naprostý rekord v tomto ohledu patří Pyšné princezně z roku 1952, prodalo se na ni více než osm milionů lístků.
Základní opora filmového průmyslu: střední proud
Ve strategii státního fondu se počítá i s tím, že v rámci preferencí, kam si zajít pro divácký zážitek, biografy už přece jenom ustoupily. Obrovskou konkurencí jsou pro ně v posledních letech televize se svou původní produkcí. Už netočí jen nekonečné mýdlové opery se zápletkou rozplizlou mezi stovky postav a stovky dílů, ale prosazují naopak to, čemu se říká „quality TV“. Podobá se vlastně spíš filmu než klasické televizní produkci, protože je mnohem dražší, náročnější na přípravu a klade také vyšší nároky na divákovo soustředění. To je třeba oceňovaný seriál House of Cards, Fargo nebo z domácího ranku Mamon či Pustina, za kterými stojí HBO.
Právě v takto koncipovaných dílech, kterým se říká inteligentní mainstream nebo kvalitní střední proud, spatřuje Bilík základní oporu filmového průmyslu, protože dokáže přitáhnout jinak velmi nesourodé diváky. Milovníky ak čních velkofilmů s nákladnými triky i fanoušky hloubavých příběhů, jako to svedl třeba snímek Temný rytíř povstal z batmanovské ságy. V tom, zda dávají přednost dovozu, nebo místní tvorbě, se návštěvníci multiplexů příliš neliší od příznivců malých klubových kin. Vybírají si sice podle úplně jiného klíče, když dojde na obsah a formu, ale preference země původu je spojuje.
„Pokud se bavíme o celkových číslech, na české filmy k nám během roku přijde kolem dvaceti procent diváků,“ říká například Zuzana Kameníková z pražského kina Aero, které se na náročnější tvorbu zaměřuje.
