Lidi nemůžete házet do jednoho pytle, říká finský spisovatel a válečný uprchlík

Lidovky: Mohl byste pro čtenáře ve zkratce Vaši knihu představit?

Moje kočka Jugoslávie je příběhem mladé Emine. Ta je vdaná za muže, kterého téměř nezná. I tak se ale snaží být dobrou manželkou a později matkou. Po deseti letech a čtyřech dětech vypukne v sovětské Jugoslávii válka a Eminina rodina je nucena uprchnout. Za cílovou destinaci si vyberou odlehlé a studené Finsko, kde je život snad ještě horší.

V druhém příběhu se čtenář seznámí s Bekimem, nejmladším synem Emine. Je homosexuál trápený vzpomínkami na válku, a Finsko, jeho nová domovina, ho odmítá přijmout. Bekim si tak připadá jako naprostý outsider. Touha po spřízněné duši ho donutí koupit si jako domácího mazlíčka hroznýše, se kterým sdílí svou izolaci. Obrat nastává, když se Bekim v gay baru seznámí s homofobní a rasistickou mluvící kočkou. Díky ní nastane obrat v Bekimově myšlení a ten se vrací do své rodné země, aby se vyrovnal s minulostí.

Lidovky: Jak moc jste do knihy čerpal ze svého osobního zážitku? Co všechno je naopak fikce?

Moje kočka Jugoslávie je od začátku do konce dílo fiktivní. I tak si ale inspiraci beru z osobního zážitku. S rodinou jsem utekl z Kosova do Finska, takže když píšu o národnostní krizi a migraci, jde to z mého nitra.

Moje kočka Jugoslávie Mladý muž, hroznýš a nevypočitatelná kočičí šelma. Jedna rodina, dvě země a spousta kousků zlomených srdcí. V 80. letech na jugoslávském venkově provdají mladičkou muslimskou dívku za mladíka, kterého sotva zná. Snaží se, seč může, aby byla dobrou ženou, ale čeká ji jen jedno zklamání za druhým. Když se země rozpadne v plamenech válečné vřavy, rodina prchá a život, jak jej znávala, nechává za sebou. Mladý přistěhovalec vyrostl ve Finsku, chladné zemi, kde se od nově příchozích očekává, že vděčně přijmou určené místo ve společnosti. Osamělý vyděděnec si koupí hroznýše, poté se v baru seznamuje se záhadným kočičím stvořením, díky kterému se odhodlá se svým životem konečně něco podniknout. (oficiální text nakladatelství Argo) EAN: 9788025717530 Formát: 248 stran, vázaná Rok vydání: 2016 Pajtim Statovci - Moje kočka Jugoslávie.

Lidovky: Jaké to bylo, když jste se s rodinou přesunul do Finska. Měl jste kulturní šok?

Do Finska jsme se přestěhovali v roce 1992. To mi byly dva roky a díky tomu si z Kosova jako takového nic nepamatuji. Moje první zpomínky jsou až na finskou školku. V tomhle ohledu se mi kulturní šok vyhnul.

Lidovky: Jaké je psaní ve finštině, v jednom z nejtěžších jazyků na světě? Píšete někdy třeba ještě albánsky?

Finsky umím nejlépe, také ten jazyk považuji de facto za svoji mateřštinu. Albánština má ale také na mé psaní velký vliv. Často se přistihnu u toho, jak vymýšlím metafory, které mají základ právě v albánštině.

Lidovky: Ústřední téma Vašeho románu je pocit odcizení. Člověk chycen mezi dvěma národy, který si zároveň nepřipadá jako člen ani jednoho z nich. Jak člověk znovu nalezne národní identitu?

V románu Bekimovi přijde, že média Kosovo a Jugoslávii obecně démonizují tím, že ukazují vždy jen jednu a tu samou věc - zemi v ruinách rozervanou válkou. Začne mu připadat, že jako Albánec tenhle svět reprezentuje a že se za to musí stydět. Začne tedy o svém původu lhát. To jsem samozřejmě zažil také. Byl jsem ještě dítě, ale všichni okolo se mě ptali na válku, na věc, kterou viděli v médiích. Nikomu se ale nechce mluvit o bolesti, kterou si s sebou nosí. Vy byste o tom mluvil?

Když jsem pak vyrůstal, začal jsem se vnímat jako reprezentant svého národa. Když jsem ale někomu řekl, odkud pocházím, častokrát jsem se místo zájmu dočkal politování. Tenhle pocit, když na vás ostatní nahlížejí jako na nešťastníka jen proto, že máte nějakou národnost, je to, co mě v první řadě inspirovalo k napsání románu. Možná jsem si tím i chtěl dokázat, že můj vztah k mé rodné zemi a matce je hodně individuální, tak jako jsou individuální vztahy jiných. Lidi nemůžete házet do jednoho pytle.

Tak se přesto člověk dostane - nechá minulost minulostí a akceptují fakt, že jsou oběťmi nešťastných událostí. To jim pomůže přijmout jejich nový život, novou definici jejich samotných. Tak je pak schopný přijmout plně i svou novou národnost.

Finský spisovatel Pajtim Statovci.

Lidovky: Vaše kniha obsahuje elementy magického realismu, hlavně ta mluvící zvířata. To není úplně běžná věc u vážných osobních zpovědí.

Když jsem psal knihu Moje kočka Jugoslávie, tak jsem byl silně inspirován poměrně nově ustanoveným vědeckým oborem nazvaným Animal studies (Zvířecí studia) na který jsem narazil při svém studiu na univerzitě v Helsinkách. Tento obor zkoumá také to, jak jsou zvířata „odosobňována“ tím, že jejich hlasem a reprezentací je vlastně člověk, ne zvířata sama. Dáváme zvířata do různých kontextů, literárních děl, kde z nich učiníme bytosti podobné lidem. To jim dává stejné možnosti vyjádřit svou osobnost, jako má každý člověk.

Chtěl jsem si s touto perspektivou v románu trochu pohrát tím, že na kočkách a hadech poukáži na negativní sílu stereotypů. Nevíme, co se děje v životech jedinců, i když si často myslíme, že to víme lépe než dotyčný. Proto jsem chtěl mít v románu kočky i hady. Ti pro mě reprezentují to, že je každý jedinec unikátní a my nemáme možnost reprezentovat nikoho jiného, než sebe sama. I když patříme do jedné z menšin. Bekim, ačkoliv se hadů bojí, se rozhodne jednoho si pořídit. Je to proto, že je mu blízké to, že lidé hady obecně v lásce zrovna nemají a díky tomu začne Bekim vnímat fakt, že hadi jsou velmi nepochopení živočichové.

Lidovky: Moje kočka Jugoslávie vyšla poprvé v roce 2014. To vám bylo 24. Myslíte si, že byste ji teď s odstupem tří let napsal jinak? Dnes jde o velmi aktuální téma.

Abych řekl pravdu, asi bych ji jinak nenapsal. Po příběhové stránce by zůstala stejná, ale mám pocit, že spisovatelsky jsem se někam posunul. Takže některé pasáže bych spíš stylisticky upravil.

Lidovky: Vy jste si tím procesem imigranta prošel. Evropa je v současné době pod náporem uprchlíků. Je zde něco, co by třeba státy nebo jednotlivci mohli udělat, aby jejich přechod usnadnili? Z knihy je patrné, že pro vás to zrovna jednoduché nebylo...

To je záludná otázka a často se mě na ni někdo ptá. Občas mi připadá, že jsem tím zahlcen ve smyslu, že psaní o uprchlictví a potažmo ani to, že jste uprchlík, vám nedává právo docházet k nějakým závěrům. speciálně, když jde o takto citlivé téma. Obecně si ale myslím, že vždy se dá udělat něco, co může učinit svět lepším místem. Dobrý první krok je podívat se do zrcadla a ptát se sám sebe na to, jak vlastně vnímám ty kolem nás. Pak je teprve můžu začít brát jako jednotlivce a ne jako skupiny podléhající stereotypům.

Lidovky: Takže je Moje kočka Jugoslávie Vaší jedinou knihou? Plánujete něco dalšího?

V roce 2016 jsem napsal ještě novelu Srdce Tirany (Tiranan sydän). Ta vyjde poprvé v angličtině v roce 2018. Informace o ní se dají nalézt na stránkách literární agentury Salomon.