O tom, jak zázračná zbraň zabere, mám jisté pochybnosti. Kandidáti neodpadávají jeden po druhém snad proto (nebo jen proto), že by lídři protiklausovského tábora byli úplně neschopní, ale proto, že nárokům, vznášeným na prezidentského kandidáta, nelze vyhovět, a je to dobře.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Řeči o tom, že by kandidát měl být nestranický, jsou pokrytecké. Měl by být protiklausovský a protiodéesácký, což je jakýsi negativ stranickosti a tedy taky stranickost. Lídři protiklausovské fronty jsou schopni dohodnout se jen na tomto negativním vymezení, na pozitivním programu už ne.
Komunisté jasně vysvětlili, co od kandidáta očekávají: podporu suverenity (tj. odříznutí vazeb od Západu), ne reformě (likvidace Topolánkovy vlády) a ano referendu ohledně radaru (tj. ne americkému spojenectví). Je pozoruhodné, že jejich požadavkům z dosavadních adeptů nejlíp vyhovuje Václav Klaus. Říká sice základně artikulované a vyargumentované ano (tj. ano provázené spoustou nesnesitelného kverulantského remcání), ale taky ano referendu (které to ano základně hravě přebíjí).
Základní problém je v pojetí funkce prezidenta: pokud to má být Otec národa, který má vzhledem k tomuto vymezení právo strkat nos úplně do všeho, nemá za současných poměrů Václav Klaus konkurenta: tuto roli plní dokonale. Přitahuje jako magnetická hora dokonce i komunisty.
Prezident by také mohl být vysloužilý politik, straník, ale bez ambicí a proto pro jiné straníky přijatelný, těšící se díky svým výkonům a schopnostem jisté autoritě. Plnil by své ústavní povinnosti (mohly by být menší, než jak je vymezuje nynější ústava) a pomáhal by odbourávat tu horu nenávisti, která se navršila mezi koalicí a demokratickou opozicí.
Najít někoho takového je zhola nemožné, ze zcela jednoduchého důvodu: nikdo takový totiž neexistuje.