Premiér Mirek Topolánek se rozhodl přerušit váhání politiků kolem případu bratří Mašínů a v projevu na Dni NATO v Ostravě je označil za „hrdiny protikomunistického odboje“. Vysloužil si za to pochvalu od starých odbojářů i od Boba Fliedra, kterému se líbilo, že: „Vyseknul Mašínům poklonu, když je označil za hrdiny. Namísto mlčení či lavírování jasné slovo. Kam se hrabou všichni čeští prezidenti“ (LN 19/9).
Což o to, jednoznačnosti u nás doma nikdy nebylo nazbyt, ale někdy jsou chvíle, kdy nenechat se vtáhnout na tenký led černobílého rozhodování je ta nejjasnější odpověď. Kterou veřejnost ovšem nerada slyší, neboť ta chce milovat své hrdiny a nenávidět sprosté vrahy. A případ bratří Mašínů je zkrátka pro lidskou spravedlnost dvojznačný. O jejich upřímném antikomunismu není pochyb, byli zapálení, měli mladickou odvahu a rozhodli se pro akci, v níž šlo o všechno jiné, než o to naše příslovečné „mnichovanství“. Jenže se to pak celé trochu vymklo z ruky a do cesty jim vstoupili konkrétní živí lidé. Prásk a na velký hvězdný okamžik se přilepil odér malého českého trapasu. Nebo jen smutně lidského. Jak jsme uměli ve zlaté éře našeho filmu v šedesátých letech vzácně vyjadřovat. To byli už ovšem bratří Mašínové dávno bezpečně za vodou. Možná proto ti dva muži, z jejichž vystupování je cítit, že nedostatek sebevědomí nikdy nebyl jejich problém, stále nechápou, proč se u nás v České kotlině se vším tak pářeme. Nic nemám proti nim dvěma, ale jejich svědomí nechci ulehčovat ani tím, že je budu manifestačně nenávidět, ani tím, že jim dám medaili. Kromě toho, tu nejdůležitější odměnu si vybírají již skoro šedesát let. Ctirad a Josef tu střílečku tenkrát přežili.