Téma samé je ovšem staré a nudné. Lze ke vztahu politiků a novinářů říci ještě něco, co nebylo omleto do omrzení? Těžko, lze jen rekapitulovat. Takže: Mirek Topolánek míval novináře docela rád, protože jakožto novému, neokoukanému opozičnímu vůdci, který neměl za nic odpovědnost, se mu s nimi vstřícné vztahy navazovaly snadno.
Po převzetí vládní odpovědnosti se mu zájem médií přestal zamlouvat, což je běžná situace. Reagoval na to výpady, jež jsou sice spíš plodem vznětlivého temperamentu než permanentního zavilého opovržení tak jako u Miloše Zemana, nicméně svou vulgaritou dosahují Zemanových standardů.
Topolánek měl navíc tu smůlu, že nástup k moci spojil s nešťastnými epizodami v osobním životě. Zájem médií o ně mu je pochopitelně nepříjemný, ale přece ho ani ve snu nemůže napadnout, že novináři budou ignorovat jeho rozchod s manželkou, již bohatě využíval při volebních kampaních, a vztah s místopředsedkyní sněmovny.
Stejně tak se Topolánek nemůže divit, že novináři u něj nepracují s automatickým předpokladem plné politické integrity nejpozději od té doby, co jeho vláda získala důvěru za pomoci dvou přeběhlíků.
Nové je tu tedy jen volvo. Ale to jen ukazuje k Dalíkovi, a to je rovněž věc stará. Topolánkovu tvrdošíjnému opakování, že Dalík je kamarád, který s vládnutím nemá vůbec nic společného, nevěří vůbec nikdo, kdo se pohybuje v politice, jeho stranické kolegy nevyjímaje.
Tím, jak Topolánek nad zprávami o svém novém autě vypěnil, dosáhl jen toho, že se o něj novináři nepřestanou zajímat. Jeho vysvětlení toho, jak se to s autem seběhlo, je totiž obtížně uvěřitelné. Zato do rozšířené představy o skutečné podstatě vztahu Topolánka s Dalíkem zapadá tato velkorysá zápůjčka velmi přesně.
