A je otázka, jestli je někdo schopen určit a nacpat do osnov právě tu nejpodstatnější.
Reforma českého školství jde správným směrem, když zdůrazňuje jiné věci než encyklopedické znalosti. Ve světě už na to přišli dávno. Namísto výčtu národních nebo světových klasiků obracejí pozornost žáků k pochopení třeba jen jednoho z nich. Půl roku s nimi rozebírají Zolu, nabádají je, aby zkoušeli psát jako on nebo aby se stali jeho kritiky, ale Balzaka či Maupassanta jim klidně zatají. Ať si je najdou sami, stačí, když je naučíme, jak na to...
No, připusťme, že všichni si je nenajdou. Znám mladou Američanku s bakalářským titulem ze solidní univerzity, která svým českým vrstevníkům závidí, že je hned tak nějaké jméno klasika nepřekvapí. Ji ano.
Na druhou stranu umí věci, které česká škola neučí: rychle se orientovat v každém novém prostředí, hledat podstatu problémů a hlavně – věřit si.
Debata o tom, kdo je na tom líp, jestli ti, co se učili pořadí římských císařů, nebo ti, kdo psali eseje na téma „jak si představuji všední den občana starého Říma“, je ovšem legitimní. Už kvůli tomu, abychom se nedostali z jednoho extrému do druhého, což při reformách vždy hrozí.
Například v některých severských zemích už se nějakou dobu ozývají hlasy, jestli by nebylo přece jen rozumné sem tam nějaký ten chronologický přehled či výčet žákům poskytnout a možná je i požádat, jestli by nebyli ochotni zběžně si jej osvojit. Aby se v těch esejích neutopili.
Česká reforma už probíhá na základních školách a začíná dostávat podobu i na školách středních. Někteří učitelé jsou z toho rozpačití, někteří dokonce volají na poplach: naši žáci už nebudou nic umět! Jiní jen v klidu mění názvy předmětů, aniž by se dotkli jejich náplně. Jedna věc je ale jasná: kdo chce učit jinak než dřív, už může. Kdo chtít nebude, toho stejně nikdo nepřinutí.
Reforma českého školství jde správným směrem, když zdůrazňuje jiné věci než encyklopedické znalosti. Ve světě už na to přišli dávno. Namísto výčtu národních nebo světových klasiků obracejí pozornost žáků k pochopení třeba jen jednoho z nich. Půl roku s nimi rozebírají Zolu, nabádají je, aby zkoušeli psát jako on nebo aby se stali jeho kritiky, ale Balzaka či Maupassanta jim klidně zatají. Ať si je najdou sami, stačí, když je naučíme, jak na to...
No, připusťme, že všichni si je nenajdou. Znám mladou Američanku s bakalářským titulem ze solidní univerzity, která svým českým vrstevníkům závidí, že je hned tak nějaké jméno klasika nepřekvapí. Ji ano.
Na druhou stranu umí věci, které česká škola neučí: rychle se orientovat v každém novém prostředí, hledat podstatu problémů a hlavně – věřit si.
Debata o tom, kdo je na tom líp, jestli ti, co se učili pořadí římských císařů, nebo ti, kdo psali eseje na téma „jak si představuji všední den občana starého Říma“, je ovšem legitimní. Už kvůli tomu, abychom se nedostali z jednoho extrému do druhého, což při reformách vždy hrozí.
Například v některých severských zemích už se nějakou dobu ozývají hlasy, jestli by nebylo přece jen rozumné sem tam nějaký ten chronologický přehled či výčet žákům poskytnout a možná je i požádat, jestli by nebyli ochotni zběžně si jej osvojit. Aby se v těch esejích neutopili.
Česká reforma už probíhá na základních školách a začíná dostávat podobu i na školách středních. Někteří učitelé jsou z toho rozpačití, někteří dokonce volají na poplach: naši žáci už nebudou nic umět! Jiní jen v klidu mění názvy předmětů, aniž by se dotkli jejich náplně. Jedna věc je ale jasná: kdo chce učit jinak než dřív, už může. Kdo chtít nebude, toho stejně nikdo nepřinutí.