Václav Klaus má výhrady k soutěži i výsledku, avšak nejvíc jej dnes iritují hlasy, které říkají, že by o knihovně neměli znovu rozhodovat pražští politici. A to za situace, kdy jim to dovoluje nikoli systém, ale čísi chyba.
Jedině domnělý konzervativec by byl schopen tvrdit, že smluvní podmínky platí jen někdy. Pražští zastupitelé se knihovnou již zabývali, a kdyby nedošlo k výměně pozemku, zabývat by se jí už ani nemohli. Nyní, když mají pozemky přesunout, jak slíbilo vedení radnice, se pražští zastupitelé zdráhají. Blob se jim nelíbí.
Dle standardů, které nezpochybní snad ani prezident Klaus, vydala knihovnu do rukou zastupitelů hlavního města pouze nesystémová náhoda (lhostejno zda je za ní omyl či politický úmysl).
Je tedy dnes tlak na pražské zastupitele pokusem o změnu poměrů k blíže nespecifikované postdemokracii? Stěží. Stejně legitimně jej lze vykládat jako apel na velkorysost a jistou politickou kulturu.
Ve světě Václava Klause je dovoleno leccos, když se rozhodčí nedívá. Má se takový přístup stát normou?
