Jedním je český podnikatel Jan Dostál, druhým jakýsi rakouský podnikatel. Jiří Paroubek si postěžoval, že jde o štvanici na jeho osobu, že probíhá v souvislosti s prezidentskou volbou, a nitky vedou jednak do pražského podhradí, jednak na Vysočinu. Pan Paroubek má lehký sklon k paranoidnímu vidění světa, v tomhle případě si to asi úplně z prstu nevycucal. Je např. trochu zvláštní, že celou aféru tak horlivě rozvíjí Právo.
Zajímavá není jen aféra, ale i osobnosti sponzorů. Tak pan Jan Dostál, podle Paroubka jeho dobrý přítel, byl za totáče vedoucím oddělení západní Evropa v Čedoku. Hezké místo! Teď je jednatelem pražského hotelu Belvedere a předsedou představenstva firmy VIP Club, která podle Práva provozuje mj. sázkové hry v casinu a hrací přístroje. Místopředsedou téže firmy je Vlastimil Dvořák, majitel hotelu Ambasador a rovněž údajný Paroubkův známý z předlistopadové doby. Právo uvádí, že Dostál figuroval v Cibulkových seznamech jako důvěrník StB, ale v oficiálním seznamu Ministerstva vnitra není (jak by byl, důvěrníci byli z lustračního zákona vypuštěni, nemuseli o tom vědět). Dvořák prý byl (podle Mladé fronty Dnes) agentem StB.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Nejde mi teď o meritum věci. Jen jsem si vzpomněl na to, že pan Paroubek, za totáče ekonomický náměstek RAJ, kdesi vzpomínal na to, jak strávil večer 17. listopadu 1989: v příjemné společnosti, s přáteli u vínečka. Toto vyprávění mne inspiruje k následující imaginární scéně z divadelní hry, kterou chystám, a která bude pochopitelně od A až do Z úplně vymyšlená. Scéna – vinárna u Zlaté konvice. Čas – 17. listopadu 1989, devět hodin večer. Tři veselí kumpáni u decentně osvětleného stolku, nad lahví dobrého archivního vína.
Vlasta: Hoši, slyšeli jste to už, prej se to na Národní řeže.
Honza: No a co? To máme snad zaplatit a jít se nechat zmydlit za lidský práva? A co se změní? Prd. Vůbec nic se nikdy nezmění.
Jirka: No a kdyby se nakrásně změnilo – ať se mladý vydováděj, stejně pak přijdem na řadu zase my. Ochočili jsme si Husáka s Jakešem, ochočíme si i ty, co přijdou po nich.
Všichni: tak ať jsme tlustý! (skleničky cinkají).
I když jsem příznivcem moderního umění, obávám se, že mi z toho vyjde kus realistický podle Stanislavského.