Složitost a délka výběru prezidentského kandidáta proti Václavu Klausovi je pro něj vlastně tím nejlepším možným výsledkem před volbou samou. Není-li to pouze neschopnost představitelů opozičních stran (a Zelených), na domácí scéně se tedy „antiKlaus“ nenajde. Je to zajisté také dáno tím, že daný kandidát musí zaujmout nejen dnes ideově blízké komunisty a Paroubkovo socialisty, avšak i Zelené a prý i lidovce. Toho lze dosáhnout dvojím způsobem. Dotyčný kandidát musí být buď silnou osobností, která svými názory a dosavadním politickým jednáním zapůsobí na toto široké názorové spektrum Klausovské opozice. Anebo se naopak musí jednat o kandidáta, který není nijak vyhraněn, moc se o něm neví a tedy nikomu zas až tak moc nevadí.
Zdá se, že hledání kandidáta proti Václavu Klausovi se dělo právě druhým způsobem. Toto není kritika Jana Švejnara, který svou prací na prestižních universitách a ekonomickou erudicí může být leckomu vzorem, ale kritika způsobu, kterým opozice své kandidáty hledá.
Díky tomu je sice nalezen protikandidát, který uspokojí „antiKlausovské“ politiky. Vzájemné politické a odborné boje ohledně reforem a privatizace mezi oběma ekonomy si z devadesátých let řada lidí pamatuje. Avšak vzhledem k vážnosti funkce prezidenta je to na kandidáta žalostně málo. Opozice a Jan Švejnar se budou muset v následujících měsících snažit, aby svoji volbu protikandidáta odůvodnili lépe, než že se jedná pouze o „antiKlause“.
Prezident například jmenuje soudce Ústavního soudu. Jaké má Jan Švejnar názory na české soudnictví a jeho následující vývoj se z médií zatím nedozvíme. Prezident se podílí i na zahraniční politice státu. Jak bude Jan Švejnar chápat svoji pozici v zahraniční politice vzhledem k ministerstvu zahraničí? Jaké jsou jeho názory na další vývoj Evropské unie, reformy evropských institucí, ale i na takové nepříjemné věci jako je nezávislost Kosova či náš vztah k Rusku? Co si Jan Švejnar myslí o tolik diskutované americké raketové základně?
U zvažovaných domácích „antiKlausovských“ kandidátů, například Dientsbiera či Pitharta, je to jasné. Jejich názory a postoje jsou všeobecně známé, po desetiletí se vyjadřovali k nejrůznějším problémům české a mezinárodní politiky, působili v nejrůznějších strukturách a názorových proudech. Zpětně se ukázalo, že někdy měli pravdu, někdy méně, někdy se mýlili. Mají řadu podporovatelů, ale i řadu názorových protivníků. Veřejnost i média je znají a permanentně hodnotí.
Profesor Švejnar je z tohoto pohledu nepopsaný list. Ne, že by neměl s Českem kontakty, nebo že by neznal českou politiku. Svojí emigrací dal jasně najevo svůj životní postoj a svojí kariérou prokazuje své schopnosti. Poslanci ČSSD se rozplývají nad tím, jaký má přehled a jak umí odpovědět na každou otázku. Nepochybuji o tom, že Jan Švejnar své názory má. A budou to názory zajisté opodstatněné. Avšak budou to názory, které mu nadále zaručí volitelnost u Zelených a i u komunistů? Anebo se prostě bude volit „antiKlaus“, aniž by se pro jistotu o jeho názorech vědělo? Ve Spojených státech vedou uchazeči jednotlivých stran o kandidaturu na prezidenta již nyní nelítostný, avšak věcný diskusní boj. Dočkáme se něčeho podobného i u nás, nebo bude výběr prezidentských kandidátů pokračovat jen dalším taháním bílých králíků z klobouku?