Souhlasím s Bohumilem Doležalem, že několik stovek neonacistů nepředstavuje pro naši demokracii žádné faktické nebezpečí. A že aktuálnější hrozbou je názorový odklon od spojenectví s USA a příklon k „jakési neutralitě, jež je jen předstupněm ke spojenectví s Ruskem“. Je to stejné jako v 80. letech minulého století. Tehdy se antiamerikanismem zaslepená západoevropská levice chovala podle podobného vzorce: čím hlasitěji protestovala proti instalaci raket USA v některých státech NATO, tím méně byla s to uvědomit si skutečné ohrožení, které představovaly existující raketové systémy zacílené z území SSSR na země ležící na západ od železné opony. Dnes bipolární svět „papírově“ neexistuje, v našem geopolitickém prostoru však reálně přežívá. Není v tom jen symbolika: obrátit se zády k Americe znamená otočit se čelem k Rusku.
Přesto si myslím, že Bohumilem Doležalem poněkud znevážená „národní antineonacistická jednota“ byla tentokrát na místě. Ne kvůli „potenci“ radikálů samotných, ale s ohledem na oběti nacistických zvěrstev. Nechat obdivovatele hitlerovského režimu pochodovat pražským Židovským městem by se rovnalo poplivání svaté památky všech lidských bytostí postižených holocaustem. Něco tak nemravného je neslučitelné s hodnotami, k nimž se hlásí společnost, jež má ambici považovat se za civilizovanou. Zdá se, že tuto morální dimenzi „bitvy o Prahu“ veřejnost i politické elity pochopily, a proto spontánně vznikla ona „jednota národa“. V tomto specifickém případě na ni můžeme být hrdi.