Radost je poněkud uspěchaná. Nejde jen o to, že nacionalističtí extremisté chystají už na tuto sobotu (shodou okolností státní svátek, výročí zhroucení komunismu v “ČSSR“) jakousi revanš. Na Palackého náměstí hodlají symbolicky pohřbít svobodu slova. Organizátoři počítají s účastí 300 lidí, třeba mlžit. Navíc si nutně přitáhnou svůj anarchistický komplement. Může být dost veselo a policisté budou mít plné ruce práce.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Významnější je druhá demonstrace. Proběhne na Václavském náměstí. Pořádají ji odpůrci amerického radaru, ale zúčastní se i odboráři a studenti. Protestovat se nebude jen proti základně, ale i proti reformě veřejných financí, politice vlády obecně a neutěšenému stavu demokracie u nás. Organizátoři počítají se stotisícovou účastí. To je nadsazené, ale kolem deseti tisíc lidí by se sejít mohlo – program je atraktivní pro opozici. Už zase mohou komunisté bojovat za demokracii! A je přinejmenším přijatelný i pro ty, co se budou prát na Palackého náměstí: až si to vyřídí, mohou se připojit.
Protidemonstrace nebude, to dá rozum, provládní demonstrace se nekonají.
Situace je tristní: v den osmnáctého výročí listopadového převratu visí česká demokracie (nedokonalá, ale každá demokracie je nedokonalá, nedokonalost patří k podstatě demokracie; naproti diktatury bývají jedna dokonalejší než druhá) na této vládě; je slabá a její mandát je problematický. Proti ní stojí sociální demokraté (z nemalé části překabátění komunisté), komunisté skuteční, odbory, které se po listopadu nejdřív rozložily, a pak složily do skoro původního stavu, a ovšem revoluční studentstvo (v minulosti disponovalo kromě řady dobrých vlastností i poměrně velkou ignorancí a úměrně velkou nadutostí). Pokud se ještě přidají asociální bojůvky, bude to skoro dokonalé: totiž přesně to, proti čemu se na nepravém místě v nepravý čas pokoušela demonstrovat minulý týden pražská intelektuální smetánka.
V sobotu nás samozřejmě nečeká státní převrat: jen možná sestoupíme o další schůdek do sklepa marasmu. Ne do komunismu, ten je mrtvý. Ale třeba do něčeho podobného, jako je dnes v Rusku. Výdobytky minulosti zůstanou ovšem zachovány: to známe, o tom mluvili Kádár v listopadu 1956 i Husák v dubnu 1969.