Lidovky.cz

Sarajevo: špatně zacelená jizva

Názory

  12:05
PRAHA - Politici se do krve hádají, pronásledují a nenávidí až za hrob v podstatě kvůli tomu, abychom spolu nemuseli takto válčit my ostatní. V dějinách samostatného Česka se jen dvakrát stalo, že se osobní vášně z politických sporů přelily mezi veřejnost, tedy mezi její podstatnou část. Bylo to v době tzv. sarajevského atentátu před deseti lety a pak při televizní krizi koncem roku 2000.

Václav Klaus foto: Michal DoležalČTK

Konflikty tehdy nabyly rozměrů studené občanské války, kdy se lidé přeli v zaměstnání i v rodině, lámala se přátelství a navždy zabouchávaly dveře. Sarajevo bylo jistě významnější než televizní krize, která spíš jen prohloubila už vykopané příkopy.

Kdo náhodou prožil tuto dobu v cizině a sledoval dění jen prostřednictvím médií, zjistil po návratu, že už nikdy úplně nepochopí, co se tu stalo. Dopad událostí se zdaleka nevyčerpával politickou konstelací, již nastolily - opoziční smlouvou. Po chaosu panujícím mezi Sarajevem a vznikem Unie svobody bylo najednou nutné se rozhodnout pro jednu stranu.


Tento požadavek byl přitom kladen s naléhavostí známého revolučního plakátu, z něhož nás strýček Sam či voják v buďonovské čapce s napřaženým ukazovákem vyzývají, abychom narukovali. Narukovat znamenalo interpretovat nebo dokonce vnímat svět výhradně očima jedné strany - najednou se nešlo dohodnout ani, že bílá je bílá. Jedna strana se v očích té druhé jednou provždy stala táborem intrikánů „pravdyalásky“, druhá „kleptopartou“ vinnou vším, co se do té doby udělalo špatně; na sobě samých žádné chyby neviděly. Bankovní krize byla celá jen vinou Klause, anebo centrální banky. Tuneláři seděli jen v IPB, anebo v ČSOB.

 Vzpomínám si na zveřejnění nahrávek (nikoli policejních), na nichž Zemanův poradce vydírá ředitele štiřínského zámku, aby mu dodal kompromitující materiály na exministra Zieleniece. Lidé, které jsem dosud považoval za slušné, na to reagovali v tom smyslu, že člověk už ani nemůže svobodně mluvit do telefonu. Odborníci, kteří dlouho zastávali určité názory na vývoj naší ekonomiky, je náhle označili za plytké a mylné, když se objevily v dřevíčské výzvě zorganizované lidmi „pravdyalásky“. Akce „Děkujeme, odejděte!“ zprvu vypadala jako výzva k odchodu opotřebovaných, svářících se politiků, pak se ale člověk s údivem dozvěděl, že opotřebovaní jsou jen Klaus a Zeman, ale třeba Lux kupodivu ne.

 Konflikt odstartovaný Sarajevem svým způsobem politizoval všechno - do svého víru vtahoval i lidi a instituce nepolitické, například umělce, neziskový sektor, diplomacii a ústavní soud. Na druhé straně vlastně skutečnou politiku znemožňoval - všechno se
stalo jen otázkou morálky nebo loajality.

Poučení z krizového vývoje: co bylo, bylo

Tento mrak se začal rozplývat až odchodem Václava Havla z úřadu, přesunem Václava Klause ze stranické politiky, nástupem Mirka Topolánka, který dal najevo (ke Klausově viditelné nelibosti), že spory o Sarajevo patří historii, a pak zánikem Unie svobody. Je to úleva. Ale jak je to vlastně s příčinami, které k Sarajevu vedly? Tady jsme na tom hůř. Jestliže mělo být rozbuškou švýcarské konto ODS, pak musíme říci, že o tom jsme se plnou pravdu nikdy nedozvěděli. Zdá se, že politici si zformulovali asi takovéto poučení: co bylo, bylo, do budoucna vyřešme problém financování stran. A vyřešili ho tak, že si odhlasovali komfortní financování ze státního rozpočtu.

 To snad zabraňuje nejhorším aférám, ovšem nenutí strany učit se oslovovat co nejširší základnu dárců, takže se strany o skutečné problémy voličů nemusí příliš zajímat. Ti nejbohatší si k nim ovšem cestu najdou vždycky. Že by se v politice už nekradlo, o tom nelze mít iluze. Spíš se krade sofistikovaněji, takže se na to málokdy přijde. A jestliže v Sarajevu šlo o stranické konto ODS, dnes jedou ti praví machři jen na sebe.

 Tahle jizva se zhojila špatně a těžko si představit, jak by se do ní dalo znovu říznout. Skutečnost, že odchod padesátky detektivů z elitního policejního útvaru komentují dvě nejsilnější strany unisono mlčením, je výmluvná. Praxe ukazuje, že i proslule zkorumpované země dokážou žít, rozvíjet se, prosperovat a vytvářet hodnoty. Ovšem jednak musí nést náklady neefektivního vládnutí, jednak je v nich politika a politici předmětem naprostého opovržení.

 Vzešlo ze Sarajeva vůbec něco pozitivního? U všeho, co by připadalo v úvahu, je zaplacená cena příliš vysoká. Prospělo snad jen jedné skupině: novinářům. Ti idealisté mezi nimi při sledování všech lží a kariérních přemetů prodělali zcyničtění, které se v praxi obstojně blíží nestrannosti.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.