Přestal jsem si buřty na Václaváku kupovat proto, že patří k té části mého života, za níž hledím s nostalgií a se sentimentem, a vím, že zůstane uzavřená bez ohledu na to, jestli si pokapu sako hořčicí nebo potřísním omastkem. Ale už samotná chuť na buřta je dostatečným důvodem, proč bych byl rád, aby ty stánky na Václavském náměstí zůstaly.
Radní hlavního města Prahy totiž rozhodli o jejich uzavření a likvidaci. Vedly je k tomu ušlechtilé obavy o zdraví a bezpečnost nás Pražanů i turistů. Tomu nerozumím. Nechápu, jaký je rozdíl v hygienických nárocích na přípravu jídla ve stánku či v kuchyni restaurace, která je o pár metrů dál a podle cedule nabízí „echte tschechische Küche“.
Laicky bych dokonce víc věřil klobáse připravované všem na očích než podivné patlanině vydávané za tradiční domácí svíčkovou a bůhvíkolikrát ohřívané v hrncích za zdmi kuchyně. Ale i kdyby ne, jistá „zdravotní závadnost“ přece k radosti a potěšení z buřta patří.
V osmdesátých letech jsme buřtu z Václaváku (a taky jednoho stánku na Národní a dalšího z pasáže Slovanského domu) říkali „rakovinka“. Její konzumace v pozdních nočních hodinách patřila k vrcholům každého večera stráveného „ve městě“ a je celkem jedno, jestli předcházela návštěva kina, taneční nebo jen posezení v hospodě.
Správná rakovinka byla připálená, místy popraskaná anebo naopak podezřele nafouklá. Dnešní úhledně srovnané klobásy vypadají proti tehdejším buřtům stejně nebezpečně jako dětská hračka ve srovnání s nabitým samopalem. Ale i tak jsme rakovinky nekonečně milovali. Stejně jako podezřelé existence v zašpiněných bílých pláštích, které buřty opékaly.
Ke světáctví mé generace patřilo znát aspoň některé z nich jménem a prohodit s nimi nějaký více či méně povedený vtípek. Odměnou pak byla větší porce vodou ředěné hořčice. Samozřejmostí byl desetníkový tuzér, protože jestli se nepletu, jedna porce stála čtyři devadesát.
Ještě počátkem devadesátých let jsem si občas na buřta ke stánku v noci zaskočil, a to třeba i po dobré večeři v restauraci. Ale to už bylo na konci „rakovinkové“ éry. Vyměnily se stánky, opékači i uzeniny. Ty dnešní buřty mnohem víc útočí na turisty než půlnoční labužníky. Ale jsem si jistý, že pro spousty lidí mají stejné kouzlo, jako měly tehdejší stánky pro mě.
Zákaz místo řešení problému
To všechno jsou důvody, proč nerozumím rozhodnutí pražských radních. Připadá mi zbytečné, alibistické a populistické. A argumenty „korunního prince“ pražského magistrátu Rudolfa Blažka jsou s prominutím pitomé. „Já si myslím, že stánky s buřty na Václavské náměstí opravdu nepatří,“ řekl reportérům TV Nova. Prý jsou kolem stánků problémy s čistotou.
Jenže to je spíš problém nemohoucnosti městských úředníků a policie. Pořádek si nelze odhlasovat na zastupitelstvu, ale je třeba ho vymáhat. Podobné je to i s „bezdomovci a delikventy“, kteří se ke stánkům údajně stahují. Chodím po Příkopech a dolní části Václavského náměstí téměř každý den a stoprocentně vím, že na tyto lidi narazíte obvykle jinde. A budou tam i poté, až opékače klobás nahradí prodavačky květin. Možná se vedení města zhlédlo v bývalém newyorském starostovi Rudolphu Giulianim, který v roce 1998 zakázal prodej jídla na ulicích Manhattanu.
Noviny protesty prodejců i jejich zákazníků překřtily na „hotdogovou válku“ a věc se mimo jiné řešila i na komentářové stránce New York Times. Giulianimu, který chce kandidovat na prezidenta, novináři tuhle epizodu dodnes připomínají jako vzorovou ukázku jeho politické demagogie a bezohledného prosazování vlastních představ o tom, jak má město vypadat.
To je ta arogance momentálně mocných, kteří ostatním chtějí vnucovat své představy o tom, co do města „opravdu patří“ nebo „opravdu nepatří“. Zrušení stánků je nenahraditelná ztráta, protože buřt z Václaváku - jak jsem se pokusil doložit v tomto textu - má své místo v prostoru a čase. Kdybyste byli extravagantními hosty a objednali si ho v luxusní restauraci, tak vám ho stejně nepřipraví. A zapomeňte na to, že si ho sami opečete na grilu z Hornbachu.
Abychom to shrnuli: na opékání klobás není nic nelegálního, pouze je to spojeno s určitými problémy. Městští papaláši je chtějí řešit tak, že rovnou zruší celé stánky. Jistě, i to je řešení. Obávám se však, že Praha má tisíc větších problémů než ty stánky. V týdeníku Czech Business Weekly říká Rudolf Blažek: „Pokud si lidé chtějí dát něco k jídlu, mají dost jiných možností.“ Neodpovídá tím však na otázku, co mají dělat lidé, kteří si chtějí dát buřta. Nehledě na to, že je to argument, který v sobě má - vyřčený politikem - až nebezpečnou logiku.
Radní hlavního města Prahy totiž rozhodli o jejich uzavření a likvidaci. Vedly je k tomu ušlechtilé obavy o zdraví a bezpečnost nás Pražanů i turistů. Tomu nerozumím. Nechápu, jaký je rozdíl v hygienických nárocích na přípravu jídla ve stánku či v kuchyni restaurace, která je o pár metrů dál a podle cedule nabízí „echte tschechische Küche“.
Laicky bych dokonce víc věřil klobáse připravované všem na očích než podivné patlanině vydávané za tradiční domácí svíčkovou a bůhvíkolikrát ohřívané v hrncích za zdmi kuchyně. Ale i kdyby ne, jistá „zdravotní závadnost“ přece k radosti a potěšení z buřta patří.
V osmdesátých letech jsme buřtu z Václaváku (a taky jednoho stánku na Národní a dalšího z pasáže Slovanského domu) říkali „rakovinka“. Její konzumace v pozdních nočních hodinách patřila k vrcholům každého večera stráveného „ve městě“ a je celkem jedno, jestli předcházela návštěva kina, taneční nebo jen posezení v hospodě.
Správná rakovinka byla připálená, místy popraskaná anebo naopak podezřele nafouklá. Dnešní úhledně srovnané klobásy vypadají proti tehdejším buřtům stejně nebezpečně jako dětská hračka ve srovnání s nabitým samopalem. Ale i tak jsme rakovinky nekonečně milovali. Stejně jako podezřelé existence v zašpiněných bílých pláštích, které buřty opékaly.
Ke světáctví mé generace patřilo znát aspoň některé z nich jménem a prohodit s nimi nějaký více či méně povedený vtípek. Odměnou pak byla větší porce vodou ředěné hořčice. Samozřejmostí byl desetníkový tuzér, protože jestli se nepletu, jedna porce stála čtyři devadesát.
Ještě počátkem devadesátých let jsem si občas na buřta ke stánku v noci zaskočil, a to třeba i po dobré večeři v restauraci. Ale to už bylo na konci „rakovinkové“ éry. Vyměnily se stánky, opékači i uzeniny. Ty dnešní buřty mnohem víc útočí na turisty než půlnoční labužníky. Ale jsem si jistý, že pro spousty lidí mají stejné kouzlo, jako měly tehdejší stánky pro mě.
Zákaz místo řešení problému
To všechno jsou důvody, proč nerozumím rozhodnutí pražských radních. Připadá mi zbytečné, alibistické a populistické. A argumenty „korunního prince“ pražského magistrátu Rudolfa Blažka jsou s prominutím pitomé. „Já si myslím, že stánky s buřty na Václavské náměstí opravdu nepatří,“ řekl reportérům TV Nova. Prý jsou kolem stánků problémy s čistotou.
Jenže to je spíš problém nemohoucnosti městských úředníků a policie. Pořádek si nelze odhlasovat na zastupitelstvu, ale je třeba ho vymáhat. Podobné je to i s „bezdomovci a delikventy“, kteří se ke stánkům údajně stahují. Chodím po Příkopech a dolní části Václavského náměstí téměř každý den a stoprocentně vím, že na tyto lidi narazíte obvykle jinde. A budou tam i poté, až opékače klobás nahradí prodavačky květin. Možná se vedení města zhlédlo v bývalém newyorském starostovi Rudolphu Giulianim, který v roce 1998 zakázal prodej jídla na ulicích Manhattanu.
Noviny protesty prodejců i jejich zákazníků překřtily na „hotdogovou válku“ a věc se mimo jiné řešila i na komentářové stránce New York Times. Giulianimu, který chce kandidovat na prezidenta, novináři tuhle epizodu dodnes připomínají jako vzorovou ukázku jeho politické demagogie a bezohledného prosazování vlastních představ o tom, jak má město vypadat.
To je ta arogance momentálně mocných, kteří ostatním chtějí vnucovat své představy o tom, co do města „opravdu patří“ nebo „opravdu nepatří“. Zrušení stánků je nenahraditelná ztráta, protože buřt z Václaváku - jak jsem se pokusil doložit v tomto textu - má své místo v prostoru a čase. Kdybyste byli extravagantními hosty a objednali si ho v luxusní restauraci, tak vám ho stejně nepřipraví. A zapomeňte na to, že si ho sami opečete na grilu z Hornbachu.
Abychom to shrnuli: na opékání klobás není nic nelegálního, pouze je to spojeno s určitými problémy. Městští papaláši je chtějí řešit tak, že rovnou zruší celé stánky. Jistě, i to je řešení. Obávám se však, že Praha má tisíc větších problémů než ty stánky. V týdeníku Czech Business Weekly říká Rudolf Blažek: „Pokud si lidé chtějí dát něco k jídlu, mají dost jiných možností.“ Neodpovídá tím však na otázku, co mají dělat lidé, kteří si chtějí dát buřta. Nehledě na to, že je to argument, který v sobě má - vyřčený politikem - až nebezpečnou logiku.